Nomádva

č.3 Šílenství

Foucault a šílenství: Dita Malečková

Ve své nástupní řeči na Collège de France v roce 1970 Michel Foucault prohlásil, že „Každá společnost kontroluje své promluvy, selektuje je, pořádá a přerozděluje určitým počtem procedur, které mají odvrátit jejich sílu a nebezpečnost, ovládnout jejich náhodnost, odstranit jejich tíhu a hrozivou hmotnost.“  Společnost podle něj trpí logofobií, „temným strachem z oné masy vyslovovaného, z onoho tryskajícího proudu výpovědí, z toho všeho, co je v onom mocném, neustálém a neuspořádaném vření řeči nespoutané, nesouvislé, dravé a také chaotické a nebezpečné“, a proto vynalézá mechanismy vyloučení a uzavření, které ji mají před vším chaotickým a nebezpečným chránit.

V každé době existují způsoby mluvení a vidění – formy vypověditelného a viditelného, z pohledu foucaultovské archeologie vědění jakési „sedimentární vrstvy“ tvořené slovy a věcmi, které v té určité epoše fungují jako „živly, apriorní podmínky, za nichž se v určitém okamžiku formulují všechny myšlenky a manifestuje všechno chování“. Řeč umožňující výpovědi a světlo umožňující viditelnosti jsou dvě různé oblasti, které mají společnou hranici. Na této hranici probíhá boj, výpady od jednoho k druhému, „zářezy diskursu do formy věcí“ a naopak. „Je tedy třeba připustit, že mezi figurou a textem je celá řada průsečíků; nebo spíše, že jeden útočí na druhého, vrhá na nepřátelské cíle šípy, že se navzájem podrývají a ničí, bodají a zraňují, že se zde odehrává bitva.“ Tato třetí dimenze, nová osa, hranice, na které se mohou viditelné tvary a psané znaky kombinovat – to je Myšlení. Tyto formy jsou v podstatě různé modely pravdy, způsoby vnímání reality. Nejen to, jak mluvíme, co jsme schopni říci, ale i to, co vidíme, co jsme schopni postřehnout, co se pro nás osvětluje, je ovlivněno dobou, v které žijeme, sítí mocenských vztahů, které nás ovlivňují – např. skrze vzdělání, kterého se nám dostává.

Avšak moc u Foucaulta nemůžeme zaměnit za pojem Stát, Instituce, Systém. Moc není formou. Moc je vztahem mezi silami – „soubor jednání působících na jiná možná jednání“. Moc „je třeba chápat jako mnohost vztahů sil, jež jsou imanentní oblasti, ve které působí a kterou konstituuje jejich vlastní organizace; jako hru, která tyto vztahy transformuje, posiluje a převrací prostřednictvím bojů a neustálého střetávání; jako podporu, kterou tyto vztahy sil nacházejí jeden v druhém, přičemž vytvářejí série či systémy, nebo naopak rozdíly a opozice, které je izolují; a konečně jako strategie, v nichž se realizují a jejichž obecná osnova či krystalizace ve formě institucí je ztělesněna ve státních aparátech, ve formulacích zákona, ve společenských hegemoniích“. Moc je všude, je účinkem celku, sřetězením; je to komplexní strategická situace v dané společnosti. Co se týče prostoru, který se takto otevírá, již není chápán jako hierarchizovaný a centralizovaný, ale má podobu sítě, v níž je každý bod něčím jako uzlinou, v níž se svazují mnohé vlivy. Není zde transcendentní idea, podle níž by se hodnotily všechny věci, vládne imanence jediného, zvlněného a nerovného povrchu, který má své vrcholky, propasti, údolí, roviny, řečiště, cesty a křižovatky. „Kde je moc, je odpor, a přesto, či spíš právě proto, odpor není nikdy vnějškem vzhledem k moci. Síly odporu jsou v síti moci přítomny všude. Ve vztahu k moci tedy neexistuje jediné místo velkého Odporu – duše revolty, ohnisko veškeré vzpoury, čistý zákon revolučnosti. Namísto toho existují jen mnohé odpory, z nichž každý je případem druhu: možné, nutné, nepravděpodobné, spontánní, divoké, osamělé, koordinované, plíživé, násilné, nesmiřitelné, ochotné ke kompromisům, zaujaté či obětující se; z definice nemohou existovat jinde než uvnitř strategického pole mocenských vztahů. To ovšem neznamená, že jsou jen reakcí…jsou druhým členem v mocenských vztazích, zapisují se v nich jako nezrušitelný protějšek.

Úvahy o fenoménu moci se u Foucaulta objevují spolu s konceptem archeologie vědění: jeho pozornost se přesouvá z výpovědí jakožto diskursivních multiplicit na viditelnosti v nediskursivní multiplicitě (sexualita a její projevy; prostory – heterotopie – ústavy, vězení) a zpět. V práci Psychologie a duševní nemoc, ve stati Život lidí zlopověstných a hlavně ve známějším díle Dějiny šílenství vypracovává dějiny mocí umlčených individuí; vypracovává archeologii mlčení, dějiny vnějšku, historii těch, kteří byli vykázáni za hranice "seriózního diskursu". Zaobírá se dějinami vztahů, strategií, mechanismů vylučování a institucemi, pomocí kterých se rozum vymezuje vůči nerozumu. Vychází ze situace, ve které bylo šílenství "nediferencovanou skutečností" a sleduje, jak se utvářel odstup mezi rozumem a nerozumem, popisuje fáze a modifikace tohoto procesu. Na obrovském archivním materiálu dokládá, že to, co vnímáme jako přirozenou separaci rozumu a nerozumu, je výsledkem historických mutací, jejichž předpokladem je narýsování hranice, za kterou diskurs vytěsnil "Jiné". „Velká hra dějin je hra na to, kdo se zmocní pravidel.“

Foucault se ve svých dílech zabýval především vztahy mezi věděním, viděním a mocí. Ve své diplomové práci Dějiny šílenství v klasické době se na téměř tisíci stranách pokusil nalézt „historickou pravdu šílenství“ a ilustrovat proces jeho formace jakožto novodobého fenoménu souvisejícího s duševní chorobou na proměnách vztahů Rozumu a Ne-rozumu odehrávajících se během asi čtyř set let. Vycházel přitom z vlastních rešerší v archivech, což se pro něj nadále stalo typickou metodou, díky které se dostal k výpovědím zapomenutým oficiální kulturou, které nebyly buď nikdy publikovány, anebo alespoň ne v takových souvislostech. Svědectví o životech náhodně nalezené v knihách a dokumentech, registrech, statistikách, různých právnických dokumentech; životy buřičů, ateistů, bláznů, lidí zlopověstných, skutečné existence redukované na pár řádek, udání, zatykače, zprávy o důvodech internace, záznamy výslechů, to je Foucaltův materiál.

 

Jacques Derrida ve své stati Cogito a dějiny šílenství  píše, že Foucault chtěl na začátku svého projektu psát historii šílenství samého, ne historii psychiatrie, ale „šílenství samého v jeho živoucnosti před jakýmkoli jeho zajetím věděním“. Musel tak odmítnout jazyk rozumu, jazyk jako řád, jazyk psychiatrie a pokusit se buď o cosi jako archeologii mlčení – „mlčet určitým mlčením“, což se určitě alespoň částečně podařilo, Derrida se zmiňuje o tom, jak kniha působí nejen svým implicitním obsahem, ale i zvláštním patosem, tím, co zůstalo nevyřčeno, nebo sledovat linii oddělení Rozumu a Ne-rozumu, dojít k tomu, co Foucault sám označuje jako Rozhodnutí; Rozdvojení: “Popsat křivku gesta, které odvrhuje na jednu stranu Rozum a na druhou Šílenství jako věci nadále vnější, hluché k jakékoli směně a jakoby mrtvé jedna vůči druhé”. Derrida tedy odlišuje dva Foucaltovy projekty: projekt archeologie mlčení šílenství a projekt odhalení prvotního rozdvojení logu.

Foucault ve svých Dějinách šílenství předpokládá, že v klasickém věku rozum vyloučil to, co vůči němu bylo jiné, konstituoval svůj protiklad jako objekt, aby se tak před ním chránil – aby ho internoval. Proto pociťuje potřebu mluvit jiným jazykem než je řeč objektivistického projektu klasického rozumu a vytvořit nový vhodnější jazyk – “jazyk bez opory”, schopný zachytit a vyjádřit “nenapravitelnou relativitu” skutečnosti. Jazyk navracející se k archaismu před-klasického věku, k jakémusi původnějšímu a celistvějšímu logu, který nachází ve starověkém Řecku – podle Foucaulta totiž řecký logos neměl protiklad.         Proto také začíná kapitolu o Velké internaci interpretací karteziánského Cogita, jelikož chápe Descartův postup jako pokus o filosofickou internaci šílenství. Zaměřuje se na tu pasáž z Meditací, kde se Descartes zaráží před tím, má-li považovat vše zprostředkované smysly včetně vlastního těla za iluzi a vyjadřuje se v tom smyslu, že kdyby pochyboval, že existuje jeho tělo, že on sám sedí v županu u kamen, podobal by se pak pomatencům, kteří si myslí, že mají tělo ze skla apod. a ohrazuje se: “ale to jsou šílenci a já bych nebyl o nic méně šílený, kdybych se řídil jejich příkladem…”. V této pasáži vidí Foucault vypuzení možnosti šílenství mimo myšlení a obviňuje Descarta, že s možností šílenství nenakládá stejně jako se snem a smyslovým omylem. Sny a iluze jsou podle něj u Descarta překonány ve struktuře pravdy, zatímco šílenství je vyloučeno přímo subjektem, který pochybuje. Na to Derrida namítá, že ve skutečnosti Descartes omyly smyslů a jejich vrchol, totiž možnost, že by celý život nebyl než snem, vůbec nevylučuje a s hypotézou pomatenosti nezachází žádným privilegovaným způsobem, neboť ji chápe jako zvláštní případ smyslové iluze. Pro další didaktické účely se mu však lépe pracuje s hypotézou snu, protože, jak píše Derrida, možnost zešílení by laika postupujícího podle Descartovy metody jedině odradila ještě předtím, než by se v Meditacích někam dopracoval. Právě sen je nejen vhodnějším příkladem, ale oproti šílenství také větším vystupňováním možnosti omylu – snící je v určitém smyslu šílenější než šílenec, vzdálenější pravdivému vjemu, protože je klamán celkově – ne část, ale celek, vše, co vnímá, je iluze. Na to by mohl Foucault namítnout, pokračuje Derrida, že šílenství je takto redukováno na určitou chybu smyslů a těla, méně závažnou než běžné snění, že je tak chybou pouze na straně těla a ne myšlení, a tudíž je tak šikovně neutralizováno. Jenomže, namítá opět Derrida, Descartes pokračuje pasáží, ve které uvádí na scénu zlomyslného démona a která vyvolá možnost totálního zešílení – šílenství zasahujícího jak oblast čistého myšlení, tak i matematických pravd. Pak tedy Descartes pochybuje nejen o všem, co prostředkují smysly, ale i o intelektuálních idejích, o všem kromě faktu čistého vědomí – Cogito, ergo sum!

Cogito tedy uniká šílenství ne proto, že by se drželo mimo jeho dosah, ale protože akt Cogita platí, i jestliže jsem šílený. Šílenství se tak stává jen případem (v) myšlení. Cogito je zde nulovým bodem, bodem nenarušitelné jednoty. Šílenství je “hyperbolickým hrotem” postupu Cogita. „Právě proto v tomto excesu možného, práva a smyslu oproti reálnému, faktičnosti a jsoucnu je tento projekt šílený a rozpoznává šílenství jako svoji svobodu a svoji vlastní možnost. Právě proto není lidský ve smyslu antropologické faktičnosti, nýbrž metafyzický a démonický: rozpoznává se nejprve ve své válce s démonem, se Zlomyslným démonem ne-smyslu, a poměřuje se s jeho výší, vzdoruje mu tím, že v sobě redukuje přirozeného člověka.

Descartes se zaštiťuje proti možnosti šílenství – možnosti stálého omylu smyslového i rozumového poznání –  božskou garancí. Bůh chrání Cogito proti šílenství, kterému by se samo mohlo pouze pohostinně otevírat, vždy ho připouštět jako rovnocennou možnost. Filosofie tedy může být chápána jako zajištění v největší blízkosti šílenství proti úzkosti, že bychom byli šílení: „Filosofuji pouze v  zděšení, ale v přiznaném zděšení, že mohu být šílený.“

Na závěr Derridovy stati přichází možná to nejzajímavější. I když se celou dobu zdálo, jako by Descartes a Foucault zaujímali opačná stanoviska, jako by se nemohli nikdy shodnout, ukazuje se, že byli vlastně celou dobu v harmonické shodě: Derrida dokonce prohlašuje, že Foucaltova kniha je „karteziánským gestem XX. století“ – gestem ochrany a uzavření, znovuzískání negativity. Dějiny filosofie jsou totiž tvořeny krizemi, které jsou konstitutivními prvky vývoje filosofického myšlení: „V tom právě krize nebo zapomenutí nejsou možná nahodilostí, nýbrž osudem promlouvající filosofie, která může žít pouze tak, že šílenství uzavírá, ale která by zemřela jako myšlení a pod násilím ještě horším, kdyby nová promluva v každém okamžiku neosvobozovala dřívější šílenství, zatímco se ve své přítomnosti v sobě uzavírá šílenství přítomného dne.“

Otázkou je, zda je nebezpečnější chaos, do kterého musíme pronikat, abychom v něm nalezli jistý řád, anebo mínění, která nás uzavírají v pevných a společensky přijatelných názorech. První možnost je zřejmě nebezpečnější, ale jak jsme viděli, je objevování nejen dobrodružné, ale i velmi přínosné pro myšlení jako takové. Druhá možnost je pro myšlení smrtící. Navíc se to, co se zdálo být nerozlišeností, vyjevuje jako strukturované a nějakým, často zajímavým způsobem uspořádané (srovnejme tento proces s objevy moderní vědy a teorií chaosu). Oblast řádu se neustále rozšiřuje díky odvážným objevitelům, kteří podnikají výpady do oblasti chaosu, i když jim hrozí nebezpečí, že se už nikdy nevrátí zpátky, případně, že se jejich vnímání světa změní natolik, že jim po návratu už nikdo nebude rozumět a oni zas nebudou rozumět ostatním. Člověk je však tvor zvědavý a hravý a netouží po přebírání starých pravd, ale po objevování a tvorbě nových. Otázkou je, zda je větším nebezpečím samotný průnik do oblasti nerozlišitelného, intenzivního, chaotického, nebo odpor mocenských struktur ke změně, kterou takový průnik přináší. Rozšiřování vědomí, objevování nových oblastí poznání je však něco, co dělá člověka člověkem, a tedy rozumnou (ergo i nerozumnou) bytostí.

Dita Malečková

Literatura

Gilles Deleuze: Foucault

Jacques Derrida: Násilí a metafyzika – část Cogito a dějiny šílenství

Didier Eribon: Michel Foucault

Michel Foucault: Dějiny sexuality I – Vůle k vědění, Dějiny šílenství, Myšlení vnějšku

James Gleick: Chaos. Vznik nové vědy.

 

Dita Malečková, studentka ??

upravená verze části bakalářské práce Šílenství ve filosofii - celá práce, jakož i další texty, grafiky a filosofické comixy dostupné na www.ditam.org

 

Žádné komentáře