Nomádva

č.3 Šílenství

Šílené ženy intelektuálky

fejeton
Žena, jak se píše v knize The Madwoman in the Attic, ztratila v literatuře své postavení půvabného anděla, když v podobě literárních postav spisovatelek 19. století vykročila na cestu ke své emancipaci.V knize esejí dále čteme, že literární postava ženy ještě v 18. století znamenala jen plátno k projekci vášní postav mužů –  především jejich touhy po kráse a vlastnictví něčeho bezmezně čistého.
Čistota ženy však byla pojata tak, že očišťovala daleko spíše muže než její nositelku. Žena krásná, pokorná, ne příliš mluvná a vzdělaná byla pro muže andělským doplňkem jeho ctnosti. Ovšem čistota ženské literární postavy, potažmo žen samých, byla silně spjata s jejich mlčením. Nesměly se vyjadřovat příliš intelektuálně – a už vůbec se nesměly domáhat inkoustu - protože zde jejich půvab končil a odtud také pochází druhé mužské stereotypní vyobrazení ženy - ženy monstra - ženy intelektuálky.
           
Ženě je i v dnešní době častěji než mužům přiřknuta povinnost být krásná a zároveň je častěji na tuto svou charakteristiku redukována a za nedbalost pomlouvána. Ženy mají větší oddělení v konfekci, dámské střihy více odhalují, zdobí a vystavují. Na dnešní ženy silněji dopadá tíha povinnosti ke svému image, a jak podotýkají autorky knihy The Madwoman in the Attic, ženy častěji než muži trpí patologickými strachy souvisejícími s tělem: klaustrofobií, která omezuje jejich tělesný rozmach, a arachnofobií, kde je jejich smysl pro krásu postaven před chlupatý hnus. Zato u mužů je dnes spíše oceňována krása nedbalá a každý, i když dbalý muž, má umět nedbalost narafičit. Tento precedens ženy parádnice jistě není samozřejmostí, což dokazuje např. antické umělecké zaujetí pro muže, zdobení mužů v některých afrických kmenech, nebo sama živočišná říše, kde se producírují nápadně zbarvení samci se samičkou popelkou v patách. Novověký evropský kult krásné ženy tedy v jakési podobě stále přetrvává. Jak je to s antikultem monstrózní intelektuálky?
V osmnáctém a devatenáctém století patřilo k dobrému vychování, že se spisovatelky jako Jane Austenová, George Eliotová, či sestry Brontëovy za své publikování vždy neprodleně omluvily, nebo ho alespoň veřejně shodily. Dnes už se ženy za svá díla v předmluvách omlouvat nemusí, ovšem jistý komplex nepatřičnosti se vysledovat dá. Vezmeme-li si za vzorek naši katedru, kult těla se myslím nesoustředí výrazně ani na jedno pohlaví. Výstřednost i umírněnost je vlastností obou z nich a snad jediným převládajícím módním trendem je kult těla nepodporovat nebo to alespoň narafičit. Pokud jde o antikult monstrózních intelektuálek, ten v náznacích stále přetrvává. Stále je vidět, že se mají při svých proslovech referentky potřebu usmát nad tím, co říkají, aby neurazily. Chlapci jsou většinou odvážnější při dotazování a s větší lehkostí a pevností v kramflecích umí argumentovat. Ovšem stále se lze obdivovat tomu, jak velký skok proběhl od doby, kdy intelektuálky byly považovány za šílené a vzdělání žen bylo postaveno mimo zákon. Dnes můžou ženy psát a studovat a vlastně i prezentovat bez omluvného smíchu. Jen stále není jasné, kam došlo chápání žen skutečně, zatímco probíhaly změny v zákonech. Možná totiž některým mužům i dnes vstávají při pomyšlení na intelektuálku vlasy na hlavě  a děsí je pomyšlení, že by se u nich jedna taková usadila u rodinného krbu a neodehnali by ji ani tou nejstrašidelnější filosofickou citací.
 
Daniela Rosolová
 
Poslední komentáře
16.02.2015 09:55:38: Jak budovat kariéru smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}