Nomádva

č.3 Šílenství

Umění v šílení a šílení v nás, Vendula Bínová

„…není nic krásnějšího, než když ten, kdo není blázen,
jde do neznáma veden bláznivým hlasem
!“

(Kundera, Milan)

Kdyby vás před sto lety, v době kdy se téměř masově začaly stavět nedobytné objekty sloužící jako blázince, někdo pozval na výstavu děl duševně nemocných lidí s potřebou výtvarně vyjádřit svou úzkost a strach, asi byste neváhali i jeho zařadit do skupiny, o níž vám právě referoval. Postavení psychiatrie, způsoby léčení i přístup k psychicky nemocným jedincům prodělal během minulého století bezpochyby radikální obrat. Pomocí nových vědeckých objevů, prohloubené znalosti fyziologie i novinek na poli farmaceutickém a především díky humánnějšímu  přístupu ze strany personálu je dnešní doba zase o několik etických úrovní výše. Pociťujeme krok směrem k větší vyspělosti v oblasti mezilidských vztahů. Jsme civilizací, která již nemusí ze strachu zavírat duševně nemocné jedince do budov izolovaných od společnosti s téměř vězeňským řádem a nulovou nadějí tyto zdi dobrovolně opustit. Naštěstí …

 

ART-BRUT EXPOZICE

 

I díky tomuto směřování bylo možné v polovině roku 2006 navštívit výstavu v Domě U Kamenného zvonu, kde se prezentovalo umění art-brut sbírky ABCD posledních více než sta let. Výběr cca tří set vystavovaných děl od jednoho sta světových autorů zahrnoval i obrazce českého umělce Zdeňka Koška.

Zakladatelem soukromé sbírky ABCD[1] je francouzský sběratel umění a filmový producent Bruno Decharme, jehož zálibou se na počátku 80. let 20. století stalo umění těchto marginálních autorů. Za téměř třicet let shromáždil přes 3000 děl od autorů z celého světa a jeho sbírka se stala jednou z největších na světě. Vzhledem k velkému počtu vystavovaných autorů se mezi ostatními exponáty mohla zdát Koškova díla „ztracena“, zpětně však na něj upozornil krátký film, který byl ve smyčce spolu s dalšími filmy B. Decharma v rámci expozice představen. Zdeňku Koškovi a Janku Domšičovi, prezentovaným jako největší objevy posledních let, se však zasloužené pozornosti dostalo ve Francouzském institutu, kde byli oba autoři vystaveni. Výstava U Kamenného zvonu byla koncipována do tří tématicky odlišných částí (Vnitřní hlasy, Paralelní světy, Proměny těla), divákovi se však mohlo stát, že v konkrétních dílech nacházel prvky, možné odkazy, interpretace, symboly či diskurz z jiné tématické části. Je znatelné, že přestože mnoho autorů dělily odlišné kulturní kontexty, demografické podmínky nebo sociální role ve společnosti i v rodině, zdála se výstava ve svém celku velmi kompaktní, ačkoliv výběr nebyl striktně podřízen ani jednomu z výše jmenovaných možných kritérií.

 

VLÁDCE SVĚTA

 

Zdeněk Košek (nar. 1949 v Duchcově) je neodmyslitelně spjat se severočeským městem Ústí nad Labem, kde téměř po celý život hledal inspiraci pro svou tvorbu. Na počátku 60. let se vyučil na typografické škole v podniku Severografia v Ústí nad Labem, kde poté 15 let pracoval jako sazeč. Výtvarné znalosti získal v Klubu výtvarníků při OKS u akad. malíře D. Richtera, profesora Brožka, akad. malíře L. Lapáčka a sochaře R. Wolfella. V roce 1983 se u Koška objevily první psychické problémy, které vyvrcholily hospitalizací v roce 1985 a 1989. Konečná lékařská diagnóza zněla „schizoafektivní psychóza“ a měla za následek invalidní důchod. Košek se stal členem sdružení pro pomoc duševně nemocným Fokus v Ústí nad Labem a v rámci celorepublikové spolupráce Fokusů v jednotlivých městech bývá častým účastníkem arteterapeutických dílen v celé České republice. Na počátku 90. let se přiřazuje k vůbec první výtvarné skupině v Ústí nad Labem PLEBS, s níž vystavuje na regionální úrovni, a od roku 1997 ke sdružení labskoústeckých výtvarníků SPOLU.

 

„Žil jsem v bludech a fantaziích typu, že řídím celý svět i vesmír a odstraňuji či způsobuji globální problémy světa. Svým chováním,  jednáním a sexualitou  jsem ‘dělal’  mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklóny, anticyklóny, a to jak v místě bydliště, tak na celém světě. Vyrobil jsem například tornádo, ale pak zase přišly výčitky, že jsem zabil spoustu lidí. Svět se smrsknul do mého bytu.“[2] 

 

Tento výstižný citát z počátku 90. let ilustruje autorovo duševní rozpoložení, s nímž bylo náročné se vyrovnat. Zachycuje atmosféru období, v němž se autorovo smyslové vnímání zaměřilo do nitra vlastní duše a v této implozi pohltilo celý vesmír… Umělec citlivý na sebemenší smyslový podnět, který akusticky či vizuálně zapadal do jeho subjektivního harmonogramu a složitých výpočtů, se stal řídícím orgánem pro počasí na celém světě. Podobně jako šamani dokázal Zdeněk Košek „využít“ extatických vlastností lidské mysli jako např. halucinací, vsugerovaných myšlenek, snů a představ k dosažení konkrétního cíle. Autorův hluboký zájem o meteorologii zapříčinil jeho dominantní postavení „vládce vesmíru“.

Tato transcendentní zkušenost bezpochyby obohatila sémiotickou i estetickou hodnotu Koškových „meteorologických obrazců“. Období psychotických atak měla podobu horečnatých tvořivých stavů, kdy každý tah tužky znamenal únik od děsivých příznaků nemoci a návrat do reálného světa. Fixní idea „vymalovat se“ z těchto stavů skutečně splnila svůj cíl. Ve chvílích blízkých hospitalizaci i během ní klesala u Koška schopnost koncentrace, kolísala fyzická zdatnost, přicházely nečekané výkyvy nálad. Celková nemožnost harmonicky koordinovat psychomotoriku těla znesnadňovala do té doby tak zautomatizované činnosti jako např. příprava plátna, míchání barev, schopnost kompozičního rozvržení a podkladové kresby.

 

ŠIFRY POČASÍ

 

Vzhledem k tomu, že odmalička trávil mnoho času před oknem, kde pozoroval pochody a změny počasí, dokázal v meteorologické terminologii zcela korektně syntetizovat své vlastní pocity s prožívanou realitou. Spojil svůj subjektivní svět s objektivitou poznání a vše pečlivě zaznamenal. Ojedinělá konceptuální díla vznikala vším, co bylo po ruce – tužky, fixy, pastelky – jako bezprostřední zápis do deníkových sešitů, popř. na jakékoliv dostupné listy papíru, stránky časopisu i mapy.

Meteorologické obrazce a některé dřívější olejomalby autor „zašifroval“ symboly obohacené o sémiotické prvky, které již před první hospitalizací autora na psychiatrii odkazují k charakteristickému projevu tvůrců art-brut. Různé symboly, číslice, kvóty, čáry, slovní spojení a písmena mají pro autora specifické postavení v obraze s přesahem do autorova osobního života. Často komplikovaně odvozené významy od objektivních dat implikují netradiční souvislosti, dešifrovatelné pouze autorem. Je pozoruhodné, že i po překonání manické fáze je autor schopný většinu znaků vysvětlit a nalézt pravděpodobně stejné souvislosti, které vytvoření symbolu předcházely. Graficky precizní záznamy Koškových zážitků spojených s meteorologickými fakty se v současné době řadí mezi nejvíce ceněnou část autorovy tvorby. Toto výtvarné zachycení jeho momentálního synestetického vnímání bývá často připodobňováno ke schopnostem primitivních etnik a šamanských rituálů, vyvolávající archetypální projevy člověka.

 

Záměrem výstavy bylo tedy sbírku a umění art-brut představit české veřejnosti a upozornit na jeho solitérní, přesto přístupnou pozici v kontextu současného vizuálního umění. Výstava se stala předstupněm záměru, jenž má být v nejbližších pěti letech realizován. Jedná se o zřízení muzea tohoto umění v Praze a snahu vytvořit tak z Prahy centrum evropského umění art-brut . Vytvořením sesterského muzea v Praze by se českým zástupcům sbírky otevřely nové možnosti. Výtvarná díla by se přiblížila české veřejnosti a zájem o díla art-brut by úměrně vzrostl…

 

HRANICE NORMALITY

 

 

Nevyznívaly předchozí řádky příliš idylicky? Nepůsobí na vás příběh Zdeňka Koška jako soapopera s happy-endem? Naštěstí se tento příběh stal tak, jak píši, a autor se doufejme brzy dočká zaslouženého uznání. Důležitou součástí jeho díla je též stylizace do Van Gogha a paralely mezi životními mezníky obou umělců. Pochybuji však, že kdyby žil Zdeněk Košek na konci 19. století, stal by se slavným.  Na druhou stranu, kdyby žil Vincent v naší době, vše se mohlo vyvíjet zcela jinak. Slečna, které darem přinesl o Vánocích své ucho, by byla empatickou moderní ženou, která by okamžitě pochopila toto sebetrýznění jako projev ataky duševní nemoci. Vincent by byl hospitalizován a nějakou dobu by pobýval v nemocnici nebo v psychiatrické léčebně. Zde by ostatní pacienti nebo všímavé sestřičky během arteterapie upozornili na jeho mimořádný talent a brzy by byl zařazen např. do sbírky ABCD…

Ale je skutečně jednodušší pro jedince duševně nemocné žít v dnešní době než před sto lety? Nezměnila se pouze forma způsobu nazírání? Nejsou dnes daleko rafinovanější metody, jak nemocné zahnat do ústraní, jak je izolovat? Byla jsem bohužel svědkem masky přílišné ochoty a starostlivosti s úmyslem „zbavit se“ svého blízkého, jež personál psychiatrie neodkryl a rozumný, avšak nedůvěryhodný člověk byl tímto způsobem „odsunut“. Skrýt vlastní zlost za dobrotu skýtá vysokou šanci uspět ve svém záměru. Snad každý se dokáže ohánět slovy „solidarita“, „ochota“, „porozumění“ či „sebeobětování“, ale kdo z nich je schopný jejich podstatu skutečně naplnit?

 

DEPRESIVNÍ STOLETÍ

 

Pochyby mi evokují především vzrůstající statistiky počtu lidí trpících depresemi, stavy úzkosti a strachu, duševními onemocněními nebo psychopatií. Tlak ze strany společnosti směrem k jedinci (především ve smyslu neustálého normování a zákonných úprav nových oblastí lidského života) neustále sílí a stává se stále obtížnější se s ním vyrovnávat. Již si neukazujeme prstem na člověka s fyzickým postižením, ale nedokážeme pochopit, že někdo „není pánem svého času“. Dnešním trendem se stal časově vytížený workoholik, který přes množství svých volnočasových aktivit dokáže svůj program skloubit s harmonickým rodinným životem a zachovat si permanentní úsměv při všech svých činnostech. Všimli jste si také, jak vysoká je dnes v řeči frekvence slova „čas“ a  termínů s ním spojených („nemám čas“, „zabere to příliš času“ atd.)? Neustálé zdokonalování technologií vede k zrychlování toků informací a globálně k rychlejšímu způsobu života. Svět se bude postupně zaplňovat lidmi, službami, sítěmi i věcmi…“Nejdříve se začnou zahušťovat atraktivní místa; největší poptávka nastane po jednom speciálním typu prostoru – tím jsou volné okamžiky v životě lidí.“[3]

Nemohu se zbavit dojmu, že pejorativní zabarvení slova „šílenec“ či „blázen“ ve společnosti přetrvává. Je paradoxní, že v dnešní době jsme snad více než kdy jindy tomuto pojmu všichni blíže… Když v roce 2006 končila v Berlíně výstava nazvaná „Melancholie – genialita a šílenství v umění[4], musela být pro ohromný ohlas veřejnosti prodloužena. Stejného ohlasu se jí dostalo i v Paříži, odkud do Berlína putovala. Diváky neupoutala jen slavná jména autorů vystavených děl (např. H. Bosch, L. Cranach, E. Delacroix, A. Dürer, F. Goya...), ale především tématika, která se svým zaměřením mohla dotknout široké veřejnosti. V Německu vzbudila expozice diskuzi o depresi a přiznala značné procento německého obyvatelstva trpícího touto nemocí. Německo bezpochyby není jedinou zemí, kterou by expozice dovedla k sebereflexi vlastních duševních stavů, avšak amerikanizační trendy nedovolují připustit si tuto „slabost“. 

 

KULT MYSLI VERSUS KULT TĚLA

 

Historické analogie ukazují zcela opačné postoje. Středověcí učenci a vzdělanci toužící po osvětě a adoraci po své smrti chápali biologické procesy svého těla jako zcela nepřípustné, dokonce hříšné. Askeze vedoucí až k nebezpečnému zanedbávání svého zevnějšku, množství nemocí a k extatickým či výjimečně agonickým stavům vyjadřovala historické popření hříšné fyziologie těla. Tento názor ztrácel na své opodstatněnosti s postupným sekularizováním evropského kontinentu. Striktní racionalismus západní kultury však zpochybnil nejen náboženskou víru středověku, ale i primitivní náboženství archaických kultur věřící síle šamanismu, která možná právě Zdeňku Koškovi pomohla vytvořit ojedinělé  výtvarné dílo.

V průběhu 20.století se vztah k lidskému tělu stal téměř zbožným a nabyl podoby kultu. Přehnaná péče o nejneviditelnější část lidského těla vyvrcholila nepřirozenou obavou o lidské zdraví. Ruku v ruce s tímto fenoménem se pomalu vytrácí úcta ke stáří a dochází tím k posunu hranice, kterou „stáří“ začíná. Mládí se díky miliónům zázračných přípravků prodlužuje a není nepřirozené zmýlit se v odhadu věku… vypadá to, jako by se mezi lety 15-35 potíraly nejen ideové, ale i vnější odlišnosti. Odlišné principy platí pro vztah moderního člověka k mysli. Zdá se, že s přibývajícím počtem soukromých psychologických ordinací se občasné sezení u psychologa stává běžnou součástí života, stejně jako například návštěva dentisty.

 „Říká se“, že je správné „přiznat svou slabost a promluvit si s kvalifikovaným odborníkem o svých problémech“, ale je skutečně důvod v osobních problémech konkrétních jedinců? Není důvod tohoto exponenciálního růstu ukryt a priori ve společnosti a následně se projevuje na labilnějších jedincích? Převrácená analogie mě nutí vyslovit poslední otázku – není síla kultu duše přehlížející „vředy“ těla podobná současné síle kultu těla na úkor lidské psychiky, která za „normální“ považuje nemocnou duši, nikoliv však tělo? Jsme skutečně eticky vyspělejší civilizací než před sto lety? 

 

 

Vendula Bínová (studentka UJEP)

 

 

Použitá literatura:

 

Borecký, V.: Porozumění symbolu, Triton, Praha 2003

Budil, I.T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Triton, Praha 1995

Budil, I.T.: Za obzor Západu, Triton, Praha 2001

Eriksen, T.H.: Tyranie okamžiku, Doplněk, Brno 2005

Foucault, M.: Dějiny šílenství, Lidové noviny, Praha 1994

Gabliková, S.: Selhala moderna? Votobia, Olomouc 1995

Košek Z.: Jak se dělá počasí, Fokus Myklub, Liberec 2001

Kundera, M.: Nesmrtelnost, Atlantis, Brno 2000

Youngson, R.M.: O šílenství, podivínství a genialitě, Portál, Praha 2000



[1]              art brut connaissance et diffusion - česky poznání a šíření art-brut

[2]              Košek Z.: Jak se dělá počasí, s. 21

[3]              Eriksen, T.H.: Tyranie okamžiku, s.103

[4]           16.2.-7.5.2006 Neue National Galerie Berlin

Žádné komentáře