Nomádva

č.5 Romantismus, aneb...

Dva pohledy na Marxe – Louis Althusser&Co. vs Michel Foucault - I.část

    Vřadit výše zmíněné autory a jejich dvě stěžejní díla, o která se zde budeme především opírat, do rubriky „Klasici sekundární literatury“ by se mohlo zdát na první pohled přeci jen jako určitá troufalost. Oba tituly totiž zdaleka přesahují rámec škatulky „sekundární literatura“, přestože o jejich náležitosti ke „klasikům“ lze asi těžko pochybovat. Oba dva jsou také dějinami filosofie a myšlení považovány za vskutku novátorské příspěvky. Jejich případné srovnání stěžují navíc i žánry obou knih, které se nacházejí na poněkud odlišných rovinách.
    Práce Louise Althussera a jeho spolupracovníků je pokusem, jak napovídá již sám název, o velmi specifické a netradiční čtení Marxova „Kapitálu“, v případě „Slov a věcí“ jde o rovněž specifický a netradiční pohled na dějiny idejí, resp. o jistou „archeologii“ (v našem případě „humanitních věd“ v období od 17. do 19. století). Přesto se domníváme, že komparace obou stanovisek právě vzhledem k otázce hodnocení Marxova díla má svou relevanci. Spojnici strategií obou pozic totiž představuje snaha o radikální rozchod s ideologií jejich doby: hegeliánskou koncepcí dějin, v nichž lidstvo či absolutní Duch i přes různé smyčky nakonec dochází k vlastnímu sebeuvědomění, dále s humanismem a subjektivismem, jež jsou s touto koncepcí více či méně spojeny a za poslední na epistemologické rovině rozchod s primátem korelace vědomí-objekt. O to více bije do očí takřka protikladné hodnocení Marxova myšlenkového přínosu a vůbec jeho postavení v dějinách myšlení, resp. v dějinách humanitních věd. 
    Kniha „Číst Kapitál“ vznikla jako výsledek semináře, který se konal pod záštitou Louise Althussera na Ecole Normale Superiere v letech 1964-1965, a přinejmenším v marxistických a stranický kruzích PCF (Komunistická strana Francie) musela způsobit a také způsobila nemalé pozdvižení. Althusser a jeho spolupracovníci v ní představili „jiného“ Marxe, Marxe teoretika antihumanismu, Marxe zakladatele nového typu vědy. Tento pokus však mohl mít smysl pouze za podmínky, že se rozejde s dosud vládnoucím typem marxismu, který zosobňoval především Sartre a existencialistické výklady jeho souputníků. Proti ranému Marxovi coby mysliteli člověka, odcizení a zvěcnění postavil Althusser Marxe pozdního – autora „Ke kritice politické ekonomie“ a „Kapitálu“. Zdá se tedy, jakoby se na první pohled nekonalo nic nového. Ustavení marxismu coby přísně vědeckého směru, zkoumajícího objektivní zákony dějinného vývoje, se stalo již programem II. internacionály a v době vydání „Číst Kapitál“ měly i země východního bloku za sebou zenit debaty o vědeckosti marxismu. Právě proti této scientifizaci a potažmo i stalinizaci marxismu se zvedly různé revizionistické směry, které ať už důslednou historizací a zdůrazněním praktické stránky marxismu (Antonio Gramsci, Karl Korsch) nebo antropoligizací s akcentem na subjektivní stránky dějinného procesu a koncepce zvěcnění (existencialismus, Georg Lukács, Frankfurtská škola) více či méně doplňované snahou o propojení Marxe s Freudem (Wilhelm Reich, Herbert Marcuse, u nás Robert Kalivoda) opanovaly progresivní část teoretického spektra levicového myšlení. V rámci těchto proudů se na první pohled jeví Althusserův podnik poněkud „out of date“. Přesto jej lze právem označit za ojedinělý a novátorský, neboť se pokouší poskytnout marxismu to, co již od doby obou otců zakladatelů viditelně postrádal – životaschopnou epistemologii. Althusser a jeho žáci se přitom opřeli jednak o již bohatou tradici francouzské epistemologické školy (G. Bachelard, G. Canguilhem, M. Foucault) a jednak o práce Sigmunda Freuda, kterého ovšem použili (nepochybně inspirováni Lacanovými texty a semináři) zcela jiným způsobem, než bylo doposud v marxistickém myšlení zvykem.
    Aby se mohl tento záměr zdařit, musel Althusser především radikálně změnit přístup k Marxovým textům. Nová strategie tzv. „symptomového (symptomale) čtení“ spočívala nikoliv v nějakém přesnějším či věrnějším způsobu četby, ale spíše se naopak soustředila na mezery a díry v textu, jež umožňovaly vytrhnout Marxe z myšlení 19. století a dovolily přesně vyznačit originalitu jeho teoretického počinu ve vztahu ke klasické politické ekonomii (Smith, Ricardo). Althusser přitom postupoval tak, že prostřednictvím identifikací oněch mezer zdvojil původní text Kapitálu, aby dosáhl určitého „problematického“ pole, které by za jiných okolností zůstalo skryté tradiční pojmové analýze. Přesto zde nelze hovořit o interpretaci a symptomové čtení nehledá za manifestním obsahem skrytý diskurs, resp. jemu vlastní polysémii – ona „bílá místa“ neexistují vně textu, text je obsahuje sám v sobě. Pouze v rámci této perspektivy pak můžeme pochopit, jak je možné, že Marx, ačkoliv používá pojmovou a metodickou výzbroj klasické politické ekonomie, zcela transformuje teoretické pole a dovoluje vyznačit epistemologický zlom mezi ním a generací ekonomů Adama Smithe a Davida Ricarda.
    Stěžejním bodem, v němž se ukazuje novost marxistické analýzy, je podle Althussera nepochybně pojem nadhodnoty, tedy té části výrobku, kterou pracující vyprodukuje nad hodnotu, kterou potřebuje k udržení a reprodukci vlastní pracovní síly. Marx sám tento pojem samozřejmě přebírá z klasické analýzy, nicméně jí vytýká, že jej neustále směšuje s jejími různými jevovými formami – ziskem, rentou a úrokem. Pro klasiky byla nadhodnota kvantifikovatelnou hodnotu, tedy empirickým pojmem, pro Marxe se nadhodnota naopak stává formou-hodnotou (la forme-valeur), pojmem teoretickým, nekvantifikovatelným, jehož jsou výše zmíněné jevové formy pouhými výrazy. Příčinou tohoto zásadního rozdílu není pouze změna obsahu pojmu, ale transformace celého epistemologického pole. Klasická politická ekonomie klade toto pole jako jednoznačně definované, neproblematické a homogenní, na němž se jednotlivé ekonomické jevy ukazují jako danosti, které lze měřit a srovnávat. Althusser ovšem nepřestává zdůrazňovat, že tato „empiricko-pozitivistická“ koncepce nemůže stát na vlastních nohou a vyžaduje vztáhnout tato měřitelná ekonomická fakta k instanci, kterou je „potřeba“ (resp. „užitečnost“) jednotlivých lidských subjektů jakožto původců těchto potřeb. Danosti politické ekonomie – hodnoty – jsou tedy sice danostmi, ale danostmi „druhého řádu“, protože odkazují ještě na jinou bazálnější rovinu - „potřebu“ jako antropologickou konstantu. Tato antropologická („zamlčená“) ideologie se tedy stává podmínkou vyjevení těchto základních daností jakožto daností. Althusserův Marx naproti tomu určuje potřebu nikoliv antropologicky ale historicky a funkcionálně jakožto ekonomicky uspokojitelnou. „Tyto potřeby nejsou definovány obecnou lidskou přirozeností, ale uspokojitelností (solvabilité), tzn. úrovní příjmů, jimiž individua disponují, - a povahou disponibilních produktů, které jsou v daném čase výsledkem technické kapacity výroby“. Marx tak zcela převrací schéma klasické politické ekonomie, když individuální lidskou potřebu činí závislou na formách výroby a zároveň tuto potřebu podřazuje pod širší pojem individuální spotřeby (consommation), která k sobě váže právě individuální lidskou potřebu a konkrétní předmět (jeho užitnou hodnotu). Výrobní proces pak vytváří nejen prostředky této spotřeby ale i její modus a v posledku i touhu po produktech. Ve výsledku nakonec spotřeba podléhá dvojí determinaci – z jedné strany technickou úrovní výroby a z druhé výrobními vztahy, které redistribuují zisk (mzdu a nadhodnotu) a jsou tak odpovědné za rozčlenění individuí do antagonistických sociálních tříd – třídy pracujících (proletariát) a třídu vlastníků výrobních prostředků. Teprve za těchto podmínek se může objevit ideová koncepce antropologického základu veškerých potřeb coby motoru ekonomického procesu a ekonomického chování lidských subjektů, jejichž veškerá aktivita byla zredukována na uspokojování těchto potřeb (homo oeconomicus). Objevuje se ale pouze ve své ideologické funkci – ukazuje lidem převrácený vztah k jejich vlastním materiálním podmínkám. Marxova analýza takto demaskuje ideologickou podstatu buržoazní politické ekonomie a usvědčuje ji vposledku z nevědeckého postupu a sama tím zároveň stvrzuje svůj vědecký charakter. Antropologickou závislost klasiků pak nahrazuje závislostí strukturní, která určuje místa, funkce a vzájemné vztahy jednotlivých prvků (výrobní síly-konkrétní aktéři, nástroje a předmět; výrobní prostředky; výrobní vztahy) v historicky determinovaných výrobních způsobech.
    Často se uvádí, že Marxova originalita spočívala především v sociologické dimenzi jeho analýz. Pro moderní ekonomickou vědu (snad kromě postkeynesiánců) představoval pouze věrného Ricardova následníka, který zdědil po klasicích veškerou pojmovou výbavu a v ní i ideové základy  19. století. Althusser se nám ovšem prostřednictvím své symptomové četby pokouší ukázat, jak Marx uniká této myšlenkové kleci a přestože často nenachází nová slova, mění obsahy starých pojmů a transformuje epistemologické pole, v němž se tyto pojmy nacházejí. Klasická politická ekonomie nakonec nebyla vědecká proto, že by se naprosto minula se svým vlastním objektem – nadhodnotou, jejíž důležitost sama rozpoznala, ale proto že tento objekt nedokázala adekvátně pojmově uchopit, tedy řečeno s Althusserem – nedokázala ho adekvátně zkonstruovat. Stala se obětí vlastní empiricko-pozitivistické koncepce poznání redukující ekonomické jevy na pouhá fakta.

Jiří Růžička

Althusser L., Balibar E., Establet R., Macherey P., Ranciere, Lire le Capital, Paris 1965
Foucault Michel, Les Mots et Les Choses, Paris 1966 (slov. překlad, Slová a veci, Bratislava 2000)

Pokračování příště
Žádné komentáře