Nomádva

č.5 Romantismus, aneb...

Rozhovor s Danielou Petříčkovou

Hostem jarního Diotimina koutku je filosofka, na kterou jsme měli již políčeno déle a která se nám stále připomínala ústy svých bývalých studentů na naší katedře. Paní Petříčková učí na Gymnáziu Arabská český jazyk a literaturu, základy společenských věd a volitelné literární a filosofické semináře. Je známá tím, že zásobuje ÚfaR nebývale velkým množstvím studentů. Někteří se s ní možná setkali i osobně na ÚfaRu, kde vyučuje pedagogické minimum. Jiní ji znají jako překladatelku filosofické či beletristické literatury.
Naše setkání, které mělo přinést tento rozhovor, proběhlo u jedné z jejích bývalých studentek. Do rozhovoru se nicméně paní Petříčkové příliš nechtělo - ještě na začátku naší schůzky stojíc jednou nohou na balkóně sloužícím jako dočasné odkladiště, kterému dala přednost před uklizeným kuřáckým balkónem, mi oznamovala: „Rozhovor nebude!“ A tak jsme si jen povídaly nad nepříliš dobrým vínem o střední škole a učitelských praktikách, o literatuře, rekonstrukci bytu a domovních schůzích. K ledasčemu se paní Petříčková vyjadřovala s notnou dávkou ironie, která jí je prý vlastní.  Po chvíli našeho povídání lakonicky poznamenává: „No jo, sejdou se tři vysokoškolačky a baví se o dlaždičkách.“ Vzápětí se ale pozorně zaposlouchává do výkladu příchodšího studenta fyziky o antihmotě. Pak už s omluvou spěchá domů, aby mohla nazítří brzo vstát kvůli rannímu suplu. S rozhovorem po jedné lahvi vína nakonec souhlasí a navrhuje, že si případně některé otázky položí i  zodpoví  sama,  jak  je už ostatně ze své pedagogické praxe zvyklá.
   
Co Vás přivedlo k filosofii? Není zájem o ni jen romantická představa, že se lze dostat věcem na kloub?
Vedla mne asi slušná dávka zvědavosti zjistit, co to ti filosofové vlastně provozují; a taky jsem měla silnou potřebou nějak a někam utéct z doby, která se dnes krášlí tupými historkami, která  však byla naprosto nechutná. Jak se mi zdá, je slovo „romantická“ užito spíše ve významu „naivní“, který už je trochu dehonestující, a proto taky asi nebyl zvolen. Je však touha vědět víc, něco jiného a jinak tak „romantická“? Zájemci o filosofii snad mohou být zprvu sváděni představou, často nevyslovenou, že se jejím studiem doberou k nějaké poslední nezpochybnitelné jistotě. (Použitelnou odpověď můžou nakonec najít i ve Stopařově průvodci po galaxii.)

Na Gymnáziu Arabská učíte kromě filosofie také češtinu. Dají se podle Vás některá filosofická témata schůdněji vysvětlit pomocí krásné literatury? Je interdisciplinární přístup k filosofii vhodný?
Z mého pohledu středoškolského učitele zcela nepochybně ano: a to je vlastně odpověď na obě otázky. Ovšem nechci používat literaturu jako zásobárnu nějakých více či méně vhodných příkladů pro odtažité a pro ty účely zjednodušené teze řekněme filosofické; takhle bych s oběma „světy“ zacházela dosti násilnicky a nesnesitelně. S úspěchem zřejmě velmi nevyrovnaným se spíše pokouším najít nějaká styčná místa, která mají nejednoznačný statut. Jde mi tedy o něco víc než např. o to ukazovat cosi o člověku na exemplární existencialistické literatuře. Zkouším mluvit např. o nějakém, v dané době do literatury prosakujícím, resp, v ní se také ukazujícím problému; co např. může znamenat romantická obliba fragmentu. Samozřejmě si mnohdy počínám dosti svévolně a ledaskdo z profesionálních filosofů by se zděsil; vymlouvám se na to, že u některých studentů vzbudím zájem, a omlouvám se tím, že UFAR napáchané škody napraví. (Koneckonců neprovozují něco obdobného, na mnohem vyšší úrovni samozřejmě, i oni profesionální filosofové?)   

Který filosof je pro Vás řemeslně nejlepším spisovatelem? Měl by být filosofický jazyk i estetický?
Těžko říct, co si představit pod řemeslně dobrým spisovatelem – filosofem. Někoho může uchvátit neúchylně pracující stroj logické argumentace, střízlivá věcnost, nepatetičnost a obtížná zpochybnitelnost myšlenkových postupů, jiného inspirují a okouzlí záblesky, jakési významové záseky, výraz planá existence třeba, jiný je více stržen stále se proměňujícím uměním eseje či „mikrologií“, jež tak fascinujícím způsobem pracuje s nenápadným detailem. Montaigne, Foucault, Adorno. Ovšem nesmím zapomenout také na důležitou roli překladatele, nádherný obrat „zlopověstní lidé“ nelze zapomenout.  

Zabýváte se také překladem filozofických nebo literárních děl. Je obtížné převést text do jiného jazyka, tedy vyjádřit obsah – více či méně - jinou strukturou?  Překladatel se při své práci nesmí příliš vzdálit originálu, ale zároveň se musí vzdálit natolik, aby výsledný text byl čitelný v tom kterém jazyce. Je těžké najít tu správnou mez „vzdálení se“?
Tyto otázky by asi kvalifikovaněji zodpověděli překladatelé krásné literatury, k nimž se nemohu řadit, což není falešná skromnost, ale skutečnost. Svého času jsem rodinný rozpočet posilovala překlady milostných příběhů, teprve později, spíše náhodou a příležitostně přešla k překladům odborné literatury a stejnou náhodou se dostala i esejům J. Améryho, u něhož je asi třeba onu správnou mez „vzdálení se“ hledat. Mohu jen doufat, že jsem ji našla. 

Máte v současnosti na nějaký titul zálusk? Které knize se stále ještě nedostalo českého překladu, ač by si to zasloužila?
Zdálo se mi, že chybí překlady některých Adornových knih, ale pokud vím, jsou již v péči příslušných odborníků. Takže se těším na výsledek cizí lopoty.
 
Od Vašich bývalých studentů jsem se dozvěděla, že máte velmi ráda Máchu, tedy básníka českého romantismu. Proč by měl dnešní člověk číst podobné autory? Má snění, emoce a buřičství pro dnešní dobu nějaký význam?
Mám ráda víc autorů, ale z Máchy se (skoro bych řekla nešťastnou shodou okolností) stal jakýsi mýtus či příznak učitelské umanutosti, která zaručeně studentům dotyčného autora „zabije“ – pokud ale tohle vraždění spolu s jinými, stejně skvělými a zajímavými přežije, může se stát zdrojem výtečné zábavy; jelikož čtení veškeré literatury prostě úžasná zábava je. Snění o snění, snění o citech a velkolepých revoltách, snová gesta, emocemi nabité vzpoury – jak bychom bez nich mohli obstát?  

Na katedře filosofie se proslýchá, že jste mnoho našich studentů motivovala na střední škole ke studiu filosofie. Je toto Vaše konání záměrné?
Takové konání by bylo hodně pošetilé a jistojistě by skončilo naprostým krachem; vždycky mě překvapí, když se dozvím o novém zájemci o studium na UFARu, těší mě tato volba a vysvětluji si ji touhou studentů odstranit putováním ad fontes mnou způsobený intelektuální chaos.

Studenti na gymnáziu musí k filosofii přistupovat s notnou dávkou nedůvěry. Nahlodají Vás někdy svými otázkami typu "k čemu je to dobré"? Nemáte také obavy o Vaše studenty související s tím, že studium filosofie s sebou téměř nutně přináší i neustálé pochybování, určitou nejistotu?
To jsou opravdu dva problémy: gymnaziální „k čemu je to dobré“? a se studiem oboru související pochybování a snad i nejistota. V druhém případě jde asi o nezbytnou podmínku studia filosofie a obavy by byly namístě spíše, kdyby se pochybnosti nedostavovaly. Odpovědět na gymnaziální „k čemu“ je obtížné z vícero důvodů, některé souvisejí s „ žaluplným duchem doby“, jiné třeba s profesní orientací gymnazistů; zacházet s filosofickými tématy tak, aby se nezměnila v podnět k bezbřehému tlachání a zároveň nepůsobila poněkud esotericky, je pro mne důležitý a pořád obnovovaný úkol.

Vyučujete pedagogické minimum na Filosofické fakultě. Co si vlastně pod pojmem „minimum“ v tomto případě máme představit? Myslíte si, že má pedagogika pro výuku filosofie smysl?
Ono se to tak jmenuje? To je pro mne potěšující informace, „maximum“ by bylo rozhodně děsivější. Představte si tedy „minimum“ jako balíček první (nebo poslední?) pomoci, návod k přežití prvních hodin, než si každý sám vynajde svůj postup. Tolik také k „smyslu“.

Pamatuji si, že jste říkala, že dnešní studenti „postrádají jiskru“ a většina z nich pokračuje po gymnáziu na „těch svých ekonomkách“. Čím to je? Nemá na tom svou vinu také malý prostor, který je filosofii a podobným oborům na středních školách vymezen?
Ten prostor je zatím stejný jako u ostatních předmětů a střízlivě vzato těžko může být větší. Kromě toho na většině škol existují pro případné zájemce jistě také filosofické semináře. Snad podstatnější vliv než nějaké hodinové dotace má mnohými sdílené přesvědčení, produkované s obdivuhodným entuziasmem různými vzdělávacími institucemi (kromě jiného), že stojí za to pouštět se jen do takového díla, jehož výstupy jsou snadno a ihned nahlédnutelné. Nutnost obstát v konkurenčním boji všeho druhu je strašlivé břemeno, a kdo by tu tedy měl čas na milou a podněcující hru myšlení, ba dokonce na lelkování, jež k ní možná i patří. A já si myslím, že k ní patří.  

Filosof potřebuje ke svému životu lelkování?
Jasně. Lelkování můžete chápat jako ztělesnění „ducha doby“ nebo jako pokus ho popřít, jako jedno z posledních míst, kam se může uchýlit polozapomenutá romantická ironie, nebo ho interpretovat jakožto flaneurství či si ho pěstovat jako romantický sen novodobých štvanců o životodárné bezcílnosti nebo v něm vidět předpoklad nezbytného odstupu, případně si ho prostě užívat.

V Diotimině koutku, který má být o ženách filosofkách, se nám čistě náhodou stala zajímavá věc. Jste již v pořadí třetí ženou v naší rubrice, která je svým jménem a osudem spjata s českým filosofem. Odkud se infekce filosofie rozšiřuje? Je snad jedno pohlaví spíše bacilonosičem a druhé nakaženým? Nebo se dva filosofové potkají právě proto, že jsou již oba infikovaní?
Po různých neblahých historických zkušenostech (ale nejen historických, viz naposledy výroky pana Čunka) se medicínské metaforice raději vyhýbám. Mé jméno se ne zcela právem ocitlo ve společnosti dvou skvělých žen, jež zároveň patří do ušlechtilé obce filosofické, čest, která by mě povznášela, kdybych si ji mohla užívat s čistým svědomím. A že podobné zájmy sbližují, je samozřejmé: co platilo kdysi, jistě platí i dnes.

Znesnadňuje filosofům jejich infekce koexistenci s nenakaženými jedinci?
To je otázka-past, na niž nelze odpovědět ani ano (výtka elitářství), ani ne (výtka prostomyslného pokrytectví), a z níž se tudíž vyvléknu poukazem na svůj nefilosofický statut.

A ještě jednu otázku přímo k tématu Diotimina koutku. Proč se tak málo žen zabývá filosofií? Ještě pár čísel Nomády a tato rubrika bude v úzkých...
A podívejte se, kolik žen filosofii studuje, tedy se jí zaobírá …

Na závěr nám prozraďte, jaké otázky jste si položila sama.
Rétorické i zásadní, duchamorné i triviální, plodné i neplodné, ironické, sebeironické i zodpovědně vážné. Avšak milá čtenářka a milý čtenář, jež se oba v genderové shodě dočetli až sem, společně nahlížejíce jeden druhému přes rameno, již chtějí svému zraku dopřát chvilku oddechu, přelétnout pohledem ještě trochu roztržitým krásy světa (nejlépe z filosofického kuřáckého okénka, tohoto subverzivního místa par excellence) a vzápětí nechat svou mysl prostoupit tématy povýtce filosofickými. Nechť tedy již nejsou rozptylováni.     
 

Rozhovor sestavily Johana Borovanská a Daniela Rosolová
Žádné komentáře