Nomádva

č.5 Romantismus, aneb...

Rozhovor s Jindřichem Karáskem, Dr.

1963 – narozen v Kyjově
1996 – absolvoval FF UK, obor filosofie
1994-1997 – studium na Georg-August Universität, Göttingen, SRN
1998 – obhajoba doktorské práce „Denken und Erkennen in der Kritik der reinen Vernunft“
2003-2006 – asistent prof. Stolzenberga na Martin Luther Universität Halle/Wittenberg
 - v současnosti odborný asistent Ústavu pro filosofii a religionistiku FF UK pro německou klasickou filosofii
Proč  jste nezačal studovat filosofii hned po maturitě, ale až v sedmadvaceti letech?
Tak to bylo jednoduché. Já jsem vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, ale nějaké zaměstnání, které by s tím souviselo, jsem vlastně ani vykonávat nechtěl. On tam byl v podstatě problém technický. I kdybych chtěl, i kdybych vůbec pojal tu ideu, že se přihlásím na filosofickou fakultu již v osmdesátých letech, tak bych stejně neměl šanci se tam dostat. To z toho jednoho prostého důvodu, který pravděpodobě znáte, že tehdy vám zaměstnavatel musel dát doporučení. Pokud jste nedostal doporučení od zaměstnavatele, nemělo ani cenu to zkoušet. Ono to bylo tehdy tak, že nebylo v jejich zájmu, aby jim lidé, kteří měli nějaké technické vzdělání, od oboru utekli jinam. V tom možná nebyl primárně zájem politicko-ideologický, ale spíš takovýto pragmatický. Oni do lidí něco investovali, aby vystudovali elektrotechnickou průmyslovku a ti by jim potom utekli někam do humanitních oborů...

Čili podobný problém jako u pana doktora Špinky, který vystudoval medicínu a poté nemohl dělat z prakticky stejných důvodů filosofii.
To by asi bylo podobné. Já tedy měl průmyslovku, on vysokou školu, ale byly by snad podobné důvody. Já jsem prostě měl tehdy takovou představu a jak jsem později zjistil z rozhovorů s profesorem Sobotkou, tak ta moje představa nebyla úplně korektní, že celá filosofická fakulta je něco jako ústav marxismu-leninismu. Ono tomu tak do určité míry bylo, nebylo to ale tak úplně zcela. Učili tam lidi jako Sobotka nebo Tretera a podobně a to zkrátka nejsou žádní zakouslí ideologové, že ano? (smích) Takže se tam i docela rozumně dala studovat filosofie, ale tohle jsem já nevěděl. Jak jsem měl odpor proti režimu a nechtěl jsem s ním mít nic a na žádné úrovni – nebyl jsem ani v odborech – společného, tak jsem si říkal: To je prostě nějaká marxistická nalejvárna.

Kdy jste tedy dostal ten nápad – studovat filosofii? Táhlo se to s Vámi již od střední školy anebo až později?
Řekněme, že „filosofické vědomí“ se ve mně začíná probouzet tak zhruba v čtvrtém ročníku na průmyslovce, nějak kolem toho osmnáctého roku věku. My jsme tam totiž měli až ve čtvrtém ročníku v rámci občanské nauky takový velmi primitivní a naprosto nedostatečný kurs filosofie, který byl vlastně postaven pseudomarxisticky, rozlišovali jsme tam subjektivní idealismus, objektivní idealismus, jaká je základní filosofická otázka – základní filosofickou otázkou bylo, jestli je první duch nebo hmota – a tak dále. No a teď se tam objevují pojmy jako „hmota“ a „duch“ a podobně. Ale ta obecnost otázek mě najednou začala zajímat. Nu a tak, když jsem přišel do Prahy, tak jsem od poloviny osmdesátých let - zhruba od roku 1985 začal chodit na bytové semináře k doktoru Pincovi, teď již docentu, což mi zprostředkoval jeden můj známý, chartista.

Vy tedy nejste rodák z Prahy?
Já nejsem rodák z Prahy, já pocházím z moravského Slovácka, přesněji Horňácka. A Vy?

Já jsem z Českých Budějovic. To to jde tak snadno poznat?

Já jsem si to myslel, že jste Jihočech... (smích) Průmyslovka, kam jsem chodil, byla strašná škola, neměla téměř žádnou úroveň a tak jsem v roce 1982, když jsem odmaturoval, odešel do Prahy, získávat zkušenosti do světa. Na těch bytových seminářích jsme četli Hegelovu Fenomenologii Ducha, myslím, že jsme ji dokonce přečetli celou, ale tím způsobem, že jsme text opravdu pouze četli. Žádné analýzy, žádné interpretace. Nebo například Heideggerovo Sein und Zeit, což tenkrát Zdeněk Pinc dostával bezprostředně od překladatelů. Tehdy se ten překlad zrovna vyhotovoval, my jsme to tedy četli už v češtině.

Strávil jste několik let studiem na univerzitě v Göttingenu. Jaké rozdíly v přístupu k oboru jste mohl sledovat?
V době, kdy jsem tam odcházel, to znamená v devadesátém čvrtém roce, jsem tady měl v podstatě jenom jednoho učitele a tím byl Petr Rezek. Petr Rezek nás naučil spoustu metodických věcí. Když jsem odcházel do Německa, tak jsem díky Petru Rezkovi už měl poměrně slušný způsob práce se sekundární literaturou, na což Petr dost dbal. Pak jsem samozřejmě chodil na kursy profesora Sobotky, na jeho přednášky a čtení Descartových Meditací nebo na kurzy profesora Sousedíka. Pak jsem odešel do Německa a tam jsem měl dva učitele a sice Stolzenberga a Cramera. Když jsem tam začal chodit na semináře, tak jistý rozdíl patrný byl. Byl kladen velký důraz na samostatné rozvíjení myšlenek. A to jsem hlavně pozoroval na přednáškách Cramerových. Filosofie se tam nedělala řekněme primárně jako historie filosofie, ale jako samostatné systematické rozvíjení filosofického problému. Tehdy jsem to v „plné kráse“ uviděl poprvé. Petr to do určité míry dělal, ale ne v té podobě, jak jsem to viděl potom tam.

Co Vás zavedlo právě do oblasti německé filosofie 18. a 19. století? Pro část studentstva tento úsek dějin filosofie představuje cosi nezáživného a přehnaně systematického...
No to je právě to, co se mi na tom líbilo... (smích) Když jsem začal studovat filosofii v Praze, tak jsem se dost věnoval antice. Tu právě dělal Petr, dělal přednášky o Platónovi, dělal přednášky o Aristotelovi, na seminářích jsme četli – tedy na takovém částečně soukromém, kdy jsme chodili k němu do bytu – Sofistu v originále, Metafysiku zétu a podobně. A najednou jsem se začetl do Schellinga, do těch úvodních pasáží Systému transcendentálního idealismu a viděl jsem, jak je rozdíl mezi filosofií Platónovou a Aristotelovou a filosofií takovéhoto typu. Ten rozdíl je v tom, že Schelling rozvíjí své tázání opravdu z bodu nula. Klade si otázku, co je vědění. To máte samozřejmě u Platóna i Aristotela, ale v jiné podobě. Ale hlavní rozdíl činí to, co chápeme jako metodu kontrolovaného postupu. Postupuje v jednotlivých krocích takovým způsobem, aby bylo zpětně možné odvození zkontrolovat. Když dojdete na konec nějaké úvahy, tak můžete jít potom zpátky a sledovat, jak se ta úvaha vlastně rozvíjí. Kromě toho, že jde o takový kontrolovaný postup, tak Vám tam v každém tom kroku dochází k nárůstu vědění. Takže tohle je, co se mi na tom vlastně líbilo. No já vím, je to monstrum... (smích)

Pozorujete na sobě nějakou deformaci, co se Vašeho zaměření týče?
Ne, to asi ne. Nebo takhle – to by museli říct jiní, ale já myslím, že ne. Víte, protože chodíte na mé přednášky, že dělám exkursy i k jiným myslitelům, takže tohle Vám zase zpětně umožňuje kontrolu. Konfrontací rozdílných filosofických koncepcí, například německého idealismu s Descartem, Humem nebo i Aristotelem, získáváte zpětně i tu kontrolu. Alespoň v to doufám...

Nyní otázka „na tělo“: inklinujete vnitřně spíše k transcendentální filosofii v přísném smyslu slova či jste spíše „filosofem absolutna“? Přednášíte o obém...
Jak na to odpovědět... Těžká otázka... Ony to vlastně nejsou dvě zcela se vylučující alternativy, protože i Kant v rámci své transcendentální reflexe podmínek možnosti zkušenosti dochází k určitému řekněme bodu v rámci svého systému, který musí vznášet nárok na absolutní platnost. To je možné ukázat, právě teď píši článek o Fichtově interpretaci Kanta a ten v obou dvou vydáních dedukce definuje určitou zásadu, kterou tak i sám nazývá - zásadu původní syntetické jednoty apercepce. A velmi dobře je to vidět zejména v prvním vydání, kde najednou přijde formulace jsme si apriori vědomi průběžné identity nás samých ve vztahu ke všem možným představám, které nám mohou kdy být dány, ale v textu už vlastně nemáte žádné další zdůvodnění, proč jsme si apriori vědomi... a tak dále. A já se snažím ukázat, že zde je to místo, kde Kant musí předpokládat něco takového, jako je axiomatické vědění, že ta zásada zkrátka musí mít axiomatickou povahu. A to ještě navíc povahu jinou, než mají třeba geometrické axiomy, protože ta věta neformuluje jen nějaké takové vědění, nějaké vědění typu, že část je menší než celek, ale formuluje vlastně poslední základ nebo fundament lidského vědomí. A v tomto smyslu se už blížete tomu, co byste chtěl nazvat absolutnem, tedy podle toho, jak to budete pojímat, protože samozřejmě můžete mít různá pojetí absolutna. Odsud už je velmi krátká cesta k Fichtovu pojetí absolutního Já. Vy ale jste jistě myslel jiný typ absolutna, ten Hegelův. Hegelovým absolutnem je absolutní Duch. Což už tedy není, jak je zjevné, duch lidský. Možná je zkratkovité to hned identifikovat s nějakým bohem, ale směřuje to k tomu. Nepochybně. Čili pro mě je nesnadné na Vaší otázku odpovědět z tohoto důvodu. Pro mě tam není nějaký “hyátus”. Fichte, Schelling a Hegel jako by se zaměřili na tento moment Kantovy teorie – ač Kant samozřejmě není jedinou jejich inspirací, kdy Kant dojde k místu, kde je potřeba postulovat jistý typ absolutního vědění a odsud dále je tohle jejich hlavním inspiračním momentem. Tedy nepochybně alespoň pro Fichta.

Nečetl jste si někdy Hegela a neříkal si “tohle je dogmatismus” nebo něco podobného? Mně nedělá problémy “subjektivistická” filosofie Kantova či Fichtova, která snad nachází později renesanci v nejrůznějších typech fenomenologie. Ovšem v po 50. a 60. letech 19. století ohledně Hegela jako když utne. Čím si myslíte, že je toto dané?
To “utnutí”? Nemyslím si, že by to bylo něco neznámého. Myslitelé, kteří přišli později, se začali vymezovat vůči Hegelovi z jednoho prostého důvodu. Hegel koncipoval teorii, která přišla s nárokem na absolutní úplnost. Hegelova představa skutečně byla taková, že můžete pouze silou spekulativního myšlení dát pod jednu střechu všechny možné filosofické disciplíny takovým způsobem, že Vám vlastně budou vyplývat z jednoho absolutního základu. A po Hegelovi přišli myslitelé, kteří měli pocit, že jim Hegel v podstatě už nic nenechal, že už skutečně snad není co říct. Bylo tady jistě i to, o čem asi mluvíte Vy. Některým se zdálo – to je taková známá věc, nechci říct floskule, že Hegel prostě na jednu stranu vytvořil filosofii, která všechno zahrnuje a zároveň nezahrnuje nic. První kritici Hegelovi, Trendelenburg, Brentano a další, ve vztahu k Hegelově filosofii identifikují problém podobný tomu, který identifikuje Kant ve vztahu k racionalistické metafysice. To znamená, že tady máme nějaký soubor vědění, které vznáší nárok na absolutnost, ale jeho vztah k žité empirické skutečnosti je problematický. Čili tato kritika se bude odvíjet v podobných intencích jako u Kanta ve vztahu k Wolffovi. Také si všimněte, jak probíhá vývoj filosofie po druhé polovině 19. století. Teď tedy nemluvím o anglosaských zemích, mám na mysli především střední Evropu a Německo. Zde je obrovský odklon od jakýchkoli spekulací, příklon k nejrůznějším empirickým strukturám vědomí, z čehož se pak rozvíjí psychologie, tedy vyloženě razantní odmítnutí Hegelových spekulací s tím, že nejsou dostatečně epistemicky fundované. To je asi to, na co jste myslel, když jste mluvil o dogmatismu. My se ale dnes na Hegela můžeme dívat trochu jinak, i díky všem komentářům a interpretacím, které máme z 20. století. Já si nemyslím, že by tohle byla zcela oprávněná výhrada vůči Hegelovi. Hegel se jeví jako myslitel, který konstruuje nějaké abstraktní entity, které nemají vůbec žádný vztah ke skutečnosti. To je dezinterpretace. Ve skutečnosti byl Hegel myslitelem, který klade důraz na skutečnost na různých úrovních a v tom je Hegel samozřejmě inspirován především Aristotelem. Dokonce lze u Hegela najít velmi podobný argument jako u Aristotela, že totiž skutečnost je lepší než možnost. Ontologicky lepší, protože nezahrnuje svůj protiklad.

Myslíte si, že je ještě dnes možné nějakým důvěryhodným způsobem vystavět systém, který by dokonale zmapoval oblast lidského vědění? 
Dnes už to asi není moc dobře představitelné. I když se to nedá  říct s apriorní jistotou. Musíme si uvědomit, že žijeme v nějaké době a to, že v nějaké době žijeme, nám hermeneuticky otevírá jenom určité způsoby myšlení. To znamené, že mohou přijít doby, které se o to znovu pokusí nějakým silnějším způsobem. Ale v této situaci se zdá, že to skoro ani není možné, protože distance věd je tak obrovská. Vezměte si třeba fyziku. Ani jednotlivé disciplíny fyziky o sobě vzájemně “nevědí”. A jak by teď najednou měla přijít filosofie a nějak to celé zastřešit? Navíc filosofie je na ústupu.

Čím to je?
Tak třeba takhle –  ČT pořádá diskuzi na nějaké závažné téma, zrovna včera jsem něco takového zaregistroval a oni Vám tam pozvou sociologa, oni Vám tam pozvou nějaké psychology, nějaké vývojové psychology... Filosof vždycky absentuje. Zkrátka žijeme v době, kdy opět převládlo ve společnosti přesvědčení, že filosofie je takové to povídání o ničem a nemá člověku co říct. Já si ale myslím, že by se možná dala zkonstruovat nepřímá úměra mezi ústupem filosofie a nástupem barbarství. Vždycky, když je filosofie zatlačována do pozadí, tak lidstvo začíná hloupnout. Nekulturnost jak řeči tak myšlení, podívejte se, jak všechno zhrublo. To by mě vedlo k tezi, že filosofie má určitý terapeutický význam. Jenže ten právě není dnešní doba schopna vnímat. A navíc filosofie sama k tomu zavdává podnět, protože často ustupuje ze svých pozic ve prospěch právě všelijakých redukcionismů. Teď mám na mysli takové záležitosti, jako jsou kognitivní vědy a podobně. To je podle mě projev ústupu filosofie. K čemu například nějakou teorii ducha, když budete vycházet z předpokladu, že veškeré vědomí je projevem neuronálních funkcí v mozku? Co s tím? Dokonce k tomu vůbec nepotřebujete filosofii, protože vystačíte s neurofysiologií. Filosofie je pak dobrá už jenom k tomu, aby si položila otázku po oprávněnosti postupů té neurofysiologie. Zase se dostává do nějakého služebného postavení.

Tak tedy k praxi – je něco, co Vás na Vašich studentech stále znovu rozčiluje?
Co mě rozčiluje na studentech? No... (smích) To já tedy nevím. Kromě takových těch věcí, jako když někomu zadáte referát nebo protokol a on to odflákne... Ale to je normální, to není něco, co by mě nějak zvlášť pobuřovalo. Koneckonců si vzpomínám na to, jak to vypadalo, když jsem sám studoval. Není nic, co by mě vysloveně rozčilovalo.

Došlo za těch deset let, kterých učíte, k nějakému posunu na straně studentů, který byste z pozice pedagoga mohl identifikovat?
Ne. Stále máte studenty, kteří jsou dobří a ten zbytek. Na tom se nemá co měnit, myslím si. Nevím, co bych k tomu víc řekl.

Kdybyste na našem ústavu mohl mávnutím kouzelného proutku cokoliv změnit, co by to bylo?
(dlouhé mlčení...) Nevím. Tohle je totiž otázka, na kterou musí odpovědět student. Já nemohu třeba říct, že bych chtěl lepší studenty, to je pitomost. Je třeba knihovna v dobrém stavu? Podle mě ano. Já když si vzpomenu, když jsem začal studovat, jak vypadala knihovna... Dnes je to rozmazlování. Myslím si, že na ústavu více či méně vše funguje a navíc má dnes skutečně evropskou úroveň. To si myslím, že potvrdí i studenti, kteří se vrátí z různých stipendií. Jediné, co bych změnil, je způsob našeho odměňování, ale to jistě není žádná novinka... (smích)

Před několika měsíci byla změněna pravidla ke zkoušce z novověké filosofie. Proč se tak stalo?
Nebudu to rozvádět - my stále s kolegou Palkoskou a Hillem hledáme nějaký opravdu optimální model komisionálního zkoušení. To nemá žádný jiný důvod.

Toto  číslo má být laděno veskrze romanticky. Jaké asociace k tomuto tématu napadají jako první Vás?
Já mám asociace především literární. Představím si romány... Když jsem začal víc studovat filosofii, tak jsem četl hodně Dostojevského, ale četl jsem třeba i Stendhala, Thomase Manna... Když tedy slyším romantismus, tak si na jedné straně představím literaturu a na druhé straně Schellingovu filosofii.

Jako germanista se ještě musím zeptat – co Vám říká německá romantická literatura?
Četl jsem nějaké ty základní věci, musím ale přiznat, že mé vzdělání v tom oboru je spíš filosofické než literární. Četl jsem nějakého Novalise, i Hyperiona, což je teda krásná věc... I když si ale vezmu třeba Schlegela, tak si čtu jeho filosofické aforismy. Je to taková zkaženost, no... (smích)


zpovídal Vojtěch Kocman
Žádné komentáře