Nomádva

č.6 Filozofické začátky

Okraj libocké studny aneb o počátcích Nomády

Příchod Nomády na svět mohu datovat i lokalizovat poměrně přesně: došlo k němu po fotbalovém utkání mezi vyučujícími a studenty filosofie, které se hrálo 13. května 1998 v oboře Hvězda. Nápad založit časopis studentů Úfaru se zrodil v Libocké Studni, což je asi jediná hospoda, která má uprostřed sálu nefalšovanou studnu. Nevím, jestli tím rozhodujícím impulsem byl pohled upřený do 32 metrů hloubky, frustrace z prohry (studenti to tehdy projeli 3:7) nebo motivy ryze filosofické. V každém případě na pokraji té hlubiny několik jedinců slíbilo, že napíšou či jinak opatří originální článek, zapojí se do práce redakce, seženou sazeče, grafika, nebo aspoň peníze. Nejmenovaný jedinec, který tehdy už potřetí organizoval fotbalové utkání, si asi potají sliboval, proč to nepřiznat, že sláva těchto střetů bude zachycena na papíře. (Jinak obstojná Placákova intektuální revue Babylon o fotbal nestojí, a to ani tehdy, když jim člověk nabídne skvělé fotografie M. Petříčka v akci).

Tak tedy časopis. Ale proč právě „Nomáda“? Těch několik dobrovolníků, co seděli na rantlu libocké studny a pohled do hloubky je cele proměnil, se krátce poté v kavárně Umprum uradili na názvu „Nomád“: bytost, která se toulá, hledá, a přitom pociťuje jisté osamění, což nebylo vzdálené od naší představy filosofa a studenta filosofie. V tomto duchu se nese i první úvodník. Jenže: v redakci Nomáda jsme byli až na Lenku Sýkorovou (dnes Kropáčovou) samí muži (Vít Pokorný, Petr Urban, Ivan Landa, Ludvík Regner a já). Tu našeho externího poradce Karla Minaříka napadlo změnit rod. Tak vznikla Nomáda. Něco jako potulná monáda. Netušili jsme, že to není novotvar, nýbrž název pro včelu, která se od ostatních včel liší tím, že žádný med nesnáší, nýbrž parazituje na medonosných společenstvech. Asi taky nemá k filosofii daleko.

 

            Náplň jednotlivých čísel Nomády (vycházela v letech 1998-2000, vyšlo celkem 6 čísel) závisela na zájmu redaktorů (např. zájmu Víta Pokorného o filosofií médií). Stejnou měrou ale vyjadřovala naši snahu oživit hovory mezi vyučujícími a studenty. V tomto duchu jsme pořádali ankety, diskusní večer o studiu (viz Nomáda č. 5) rozhovory (s Pavlem Koubou, Miroslavem Petříčkem) a informovali o studentských pracech.

 

            K nejzdařilejším příspěvkům do Nomády ale patří ty, které jsme nijak neplánovali. Tak jsme vůbec neplánovali, že v Nomádě Ondřej Prcín  vytvoří nový žánr, a zároveň předvede jeho dokonalou realizaci (seriál „Z hypnagógických kuloárů“). Stejně tak jsme neplánovali, že Ondřej Švec důkladně vyškolí papeže (rozbor encykliky Jana Pavla II. „Fides et ratio“). No, a podobně jsme netušili, že v roce 2006 vznikne Nomádva.

 

 

 

Jakub Čapek

Žádné komentáře