Nomádva

č.6 Filozofické začátky

Posezení s Vojtěškou Vlčkovou

Poprvé jsem uslyšela jméno paní Vojtěšky Vlčkové v jedné pražské galerii asi před třemi lety. Zaujaly mne její bronzové šperky, z nichž většina zachycovala nějaký příběh - pohádkový, historický, biblický, nebo čistě fantazijní. Představovala jsem si náhrdelník hada Urobora na šíji svých známých. Ještěra, který požírá své tělo a v pojetí paní Vlčkové ještě i přidané nohy a ruce – nápadně připomínající ty lidské. Přemýšlela jsem, koho obdarovat šperkem jako je Odysseova bárka, která tvoří s mnoha detaily posádky ohromný náhrdelník vykládaný polodrahokamem. Nejvíce mě ale zajímalo, kdo se skrývá za tím melodicky znějícím jménem jejich autorky. Kdo se věnuje tomuto miniaturnímu oživování pradávných příběhů, které jsou nošením šperků vyprávěny zvláštním způsobem dále. Představovala jsem si tuto šperkařku jako pohádkovou vypravěčku příběhů, která v dnešní době útlumu klasického vyprávění, nerušeně plete z klubka příběhů dále někde na odlehlém místě. Posléze se ukázalo, že tato představa nebyla tak docela  neoprávněná.

Když jsem začala pátrat po tom, jak se s výtvarnicí mohu setkat, zjistila jsem, že žije ve Východních Čechách. Poslala jsem jí tedy lístek s prosbou o rozhovor a za pár dní jsem ve schránce našla ručně psané pozvání s dodatkem, že si klidně mohu přijet popovídat o špercích, ale že její „srdce je jinde“. To se vysvětlilo hned, jak jsem poprvé uviděla její ateliér. Největší místnost je totiž depozitářem několika desítek bronzových plastik kombinovaných s kamenem, které sochařka považuje za těžiště své tvorby. Na výrobě těchto bronzových soch i šperků pracují dohromady tři lidé. Po vymodelování jejich podoby ve vosku zastane práci odlévání do bronzu bratr sochařky, Jan Vlček. Mladá pomocnice Jaromíra Kalousková-Pavlíková opracovává do konečné podoby šperky,  sochy si po odlití dotváří autorka sama.

Celý dům je pozoruhodným místem. V dílně švitoří v několika klecích hejno malých ptáčků. V největší místnosti hlasitě odbíjí čas hodiny sahající téměř ke stropu. Zde také leží na pár metrech čtverečních autorčina tvorba za posledních 30 let. Sedět jako návštěva u velkého stolu v tomto depozitáři znamená čelit této konstelaci umělkyně obklopené svým souhrnným dílem.

Nejvíce úsilí věnuje výtvarnice vypodobňování výjevů z bible. Sama tento soubor nazvala „Biblické krajiny“. Bibli chápe jako knihu, jež vypráví univerzální lidské příběhy, které však nejsou často jednoznačně vyložitelné ani celistvé. Právě o jejich interpretaci, průběhu a okolnostech se snaží ve své práci přemýšlet. Ukládá si tento úkol svědomitě a záměrně nebere ohled na tradici zobrazování biblických postav. Když se pak tedy pozorovatel pokouší rozhodnout, která ze dvou figur některého výjevu představuje například Krista, musí se nejdříve pozorně zadívat. Vůbec všechny sochy, i přesto, že měří jen pár centimetrů, vyžadují podrobnější zkoumání, protože obsahují množství detailů. Avšak jak poznamenala paní Vlčková,  mnoho lidí se dnes „neumí dívat“. Mají nedostatek času a trpí zahlcením všemožnými vizuálními podněty, a tak se někdy přestanou dívat docela.

Téma vztahu diváka a umělce jsem v případě této sochařky nechtěla jen tak opustit. Již dříve jsem se totiž dozvěděla, že paní Vlčková téměř nevystavuje a své plastiky neprodává. K obživě jí vystačí prodej šperků. Plastiky všechny shromažďuje u sebe. Musela jsem se tedy zeptat, proč sochařka to nejcennější ponechává skryté.

A tak jsme si začaly povídat o možnostech dnešního umělce, který ačkoliv tvoří zprvu pro sebe, dostane se jednou do situace, kdy své dílo zatouží sdílet. Jenže umělec dnes tvoří uprostřed mnoha jiných sdělovacích prostředků, a tak se může pouze připojit k sérii menších výstav, kterých je neustále instalováno a rychle zase deinstalováno nespočet. Vystavovat svá díla, která zatím nikdo nezná, a potýkat se s tím, že mnozí rezignovali na to zkusit se na cokoliv zadívat, je pro výtvarníka poněkud skličující představou. Jenže stejně nepříjemným pomyšlením je to, že dnes umělecké dílo patří depozitáři. Tuto manažerskou úlohu organizace výstav „musí již převzít jiní“, ukončila debatu na toto téma Vojtěška Vlčková. Zůstává otázkou, kolik umělců má asi doma podobnou sbírku prací, kterou nevystavují.

Za celé odpoledne, které jsem na návštěvě strávila, jsem si stačila prohlédnout jen zlomek plastik. Když jsem o nich pak na zpáteční cestě autobusem přemýšlela, začaly se mi postupně v polospánku míchat jejich výjevy se snovými představami jejich konců. Opilému Tristanovi v loďce náhle spadla sklenička s vínem do moře a ohodila pěkné šaty Izoldiny. Lidé stojící pod křížem při snímání Krista se během chvíle rozprchli každý na jinou světovou stranu. A Noemovi po vypuštění holubice střešní okénko přiskříplo prsty. Najednou jsem si uvědomila, proč mě výtvory paní Vlčkové vlastně tak poutají a inspirují. Hrdinové příběhů jsou zachyceni v pohybu – naklání se k sobě a komunikují. Jsou zobrazeni v toku svého příběhu, ne pouze jako strnulí představitelé nějaké odtažité báchorky. Také jsou postavy starých příběhů často k nepoznání a provokují tak diváka k tomu, aby své představy sám osvobodil a rozehrál fantazii  nad výpravnými knihami o něco upřímněji – aby příběhy nejen slyšel, ale aby jim i naslouchal a oživoval je po svém.

 

Vojtěška Vlčková

Narozena 1948 ve Východních Čechách. Vystudovala obor zlatnictví a stříbrnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově. Po škole pracovala v pražském zlatnickém družstvu Soluna. Posléze se začala samostatně věnovat odlévání kovů. Nejprve pracovala se stříbrem, avšak již brzy začala používat bronz. Dnes se věnuje vyrábění bronzových plastik v kombinaci s kamenem a šperků. Používá techniku lití na ztracený vosk.

 

 

 

Daniela Rosolová

Žádné komentáře