Nomádva

č.6 Filozofické začátky

Zpráva o četbě Platónovy Ústavy: Antonín Šíma

Na počátku se celý projekt zdál jen jako mírně podivný a pochybný nápad autora této zprávy, ale postupně zaujal více lidí, jejichž zájmy alespoň částečně směřují do oblasti antické filosofie a k Platónovi, tomuto „králi“ klasického období.

Co se dělo? Nápad byl jednoduchý: jeden z nejrozsáhlejších Platónových dialogů Ústava má zajímavý dramatický rámec, na jehož pozadí se odehrává Sókratovo vyprávění o rozhovoru s bratry Adeimantem a Glaukónem o tom, co je spravedlnost. Ze Sókratova podání rozhovoru se zdá, jakoby celý dialog proběhl najednou i se všemi „poměrnými odpověďmi“ a odbočkami, v nichž je i aktivně neúčastným posluchačům rozhovoru postupně před vnitřní zrak postaveno „podivné“ zřízení obce, jenž je obrazem zřízení duše a jejích vlastností v každém člověku. Cílem je ukázat spravedlnost v jejím založení a působnosti. Největší z odboček v dialogickém zkoumání, jež představuje filosofa krále a zaujímá centrální pasáže celého spisu, navíc odhaluje i společný střed obou zřízení – lidské duše a obce. Výjezdní seminář zaměřený na četbu Ústavy si proto položil naprosto stejný cíl. Jednalo se o pokus vmísit se mezi posluchače dialogu a nechat se vést Sókratovým výkladem. To představovalo přečíst ve skupince semináře celý dialog nahlas a pokud možno jen s nejnutnějšími upřesněními v diskusi, která se odehrávala v přestávkách mezi jednotlivými pasážemi.

Pro takový podnik bylo nutné nalézt vhodné místo, jímž se nakonec ukázalo být rekreační středisko v Loutí u Nové Rabyně nedaleko Slapské přehrady. Bylo až s podivem, jak vesnička vzdálená necelou hodinku cesty autobusem z Prahy může splňovat definici známého přísloví: „kde lišky dávají dobrou noc“. V místě, kde nebylo možné jít jinam než do lesa, a za nepříliš hezkého počasí začátku listopadu se snáze sedělo ve společenské místnosti a četlo.

I přes předběžné pokusy o odhad délky čtení neměl nikdo ze zúčastněných předem představu, jak dlouho by mohlo hlasité čtení trvat. Proto jsme hned po pátečním příjezdu dlouho neotáleli a začali jsme číst. První kniha Ústavy byla vhodným prubířským kamenem všech čtenářů, neboť obsahuje nejvíce postav přispívajících do rozhovoru. Nejpopulárnější z postav tohoto velkolepého úvodu se ukázal být nespokojený sofista Thrasimachos, který Sókrata počastoval radikálně jinou představou o tom, co je spravedlivé. Po přečtení celé knihy, jež zabralo dvě hodiny, bylo mnoho posluchačů překvapeno Sókratovým místy až neurvalým zacházením s řečí a jeho zběhlostí v sofistických postupech, v nichž se svému slavnému protivníku vyrovnal. Zvlášť když čtenář postavy Sókrata vzal svou roli vážně a zasazoval čtenáři sofisty v rychlém sledu úsečné direkty otázek.

K dobru celého podniku je také třeba přičíst, že v objektu bylo postaráno i o jídlo a pití, takže záležitosti těla nezdržovaly příliš účastníky od expozice duše. Počet čtenářů a posluchačů se do soboty postupně rozrostl na třináct, což byla skupinka velká tak akorát, aby každý mohl střídavě číst a poslouchat, neboť šlo hlavně o poslech. Mnozí z nás se shodli na tom, že pokud čtou nahlas, jejich soustředění směřuje hlavně k tomu, a uniká jim obsah čteného. Také to jsme se snažili výjezdním seminářem dokázat, aby každý mohl vstoupit do děje a odnesl si více dojmů, než jen soustředění na hlasité čtení.

V průběhu soboty jsme měli možnost společně s Glaukónem „s velmi komickým výrazem“ ve tvářích vykřiknout: „Apollóne, jaká to nadlidská výše!“, když jsme dospěli k vrcholu centrální odbočky a pasáže, kde Sókratés svou řečí způsobí, že se „najednou“ objeví naprostý přesah celého podniku, jenž jej svou neuchopitelností zároveň zakládá „idea dobra“. Sobotní četba končila až v raných hodinách nedělní noci, kdy jsme odcházeli spát s neradostným obrazem tyranského zřízení v myslích a ještě neradostnější vyhlídkou velice brzkého rána, kdy nás bude čekat expozice tyranské duše. Celý podnik končil patřičně chvilku po nedělním poledni, kdy jeden z kolegů svým kultivovaným přednesem přečetl závěrečný „mýtus“ v podobě Érova vyprávění o zásvětí. Na toto téma již byla diskuze zakázána a na programu byl společný úprk z lesů. Až v čase, kdy Loutí bylo daleko za námi, začalo u některých účastníků docházet ke katarzi, provázené uvolněním a radostí „že se to povedlo“.

Na závěr je třeba shrnout, že čtení celé Ústavy trvalo třináct hodin čistého času. Je možné polemizovat o tom, zda mohl Sókratés tak dlouhou dobu mluvit a přitom udržet velice zamotanou nit myšlenek, čtenářům a posluchačům se to ukázalo na výjezdním semináři. Hlavně nepřítomné pohledy z noci mezi sobotou a nedělí svědčily o tom, že příběh posunul vědomí mnohých do jiných dimenzí. Zároveň je jistě vhodné touto cestou poděkovat všem zúčastněným mezi nimi pak Elišce Luhanové, která se ujala náročné organizace a výběru místa.

A co bude příště? Padly již mnohé návrhy, je možné učinit pokus o četbu Homéra nebo některé z dochovaných antických tragedií. Pokud někoho z čtenářů této zprávy předvedený podnik zaujal a má svou představu nebo návrh, rádi budeme uvažovat i o jeho příspěvku do výběru. A co Platón? Rozsahem dále se lze obrátit jen k Zákonům, ty však zůstanou až na dobu, kdy se rozhodneme prozkoumat hory na Krétě, kde je blíže bohům.

Žádné komentáře