Nomádva

č.7 Příroda a přirozenost

Diltheyovy goethovské fantazie: Martin Ritter

Na následujících několika řádcích Vám předkládáme upravenou a zkrácenou přednášku Martina Rittera, která byla přednesena v LS 08/09 na ÚFaRu v rámci kurzu Filosofie 19. a 20. století.

Podle Diltheye umění vyjadřuje život. Umění ovšem není ani tak znázorněním vnější reality života kolem nás, ale mnohem spíše je vyjádřením života „v nás“, jinak řečeno výrazem „pro-žitku“. Priorita prožitku přitom stojí za tím, že umělecké vyjádření můžeme chápat jako projekci umělcova vlastního prožívání na vnějšek, resp. jako interpretaci světa perspektivou jeho života. Dilthey ovšem vnímá tuto situaci poněkud odlišně: podle jeho mínění je životní obsah, který mají věci i lidé kolem umělce díky jeho „vidění“, jejich vlastní životní hodnotou.

Není to krajně subjektivistický pohled, který není práv věcem samým? Nikoli nutně. Jakkoli je básnická vize světa „subjektivně“ osobitá, básník se podle Diltheye zaměřuje na to, co je „významuplné“ – a podstatné v této souvislosti je, že věci mají význam jedině díky tomu, že se nacházejí v určité životní souvislosti. Mají-li mít věci význam, musejí už stát v nějaké takové souvislosti – a umělecký projev je pak dokáže povýšit na typické, učinit je symboly všeobecného, nicméně, jak Dilthey explicitně zdůrazňuje, tímto všeobecným obsahem není vyjadřováno „poznání“ reality, nýbrž živá zkušenost o souvislostech a smyslu života. Vyjadřovat tuto zkušenost, to je podle Diltheye funkce uměleckého díla.

Máme-li tuto obecnou představu o funkci umění a vidíme-li, že je pro umění klíčový vztah k životu, můžeme položit další otázku: jakou podobu získává tento vztah – v Diltheyových očích – u Goetha?

Hlavním rysem Goethovy poezie je to, že vyrůstá z neobyčejné síly prožitku. Tato neobyčejná síla se údajně projevuje jak v poezii, tak v životě – a podle Diltheye to není překvapivé, protože síly, které jsou při díle v básnické fantazii, jsou obsaženy už v samotném životě.

To určitě není zcela samozřejmé. Dilthey může vést tuto analogii mezi praktickými životními projevy člověka a poetickou tvorbou na základě toho, že pojímá poezii jako jeden specifický výraz umocněného života, resp. prožívání. Stejným směrem pak jde i jeho výklad básnické fantazie, kterou nechápe jako principiálně mimořádnou schopnost, nýbrž „pouze“ jako silnou psychickou organizaci, která se objevuje u některých lidí a která spočívá pouze ve větší intenzitě jistých elementárních procesů.

Tato výjimečná psychická dispozice člověka se projevuje už v samotném procesu vnímání, Dilthey ji nicméně přibližuje zejména analogií a vazbou mezi vzpomínkou a fantazií. Jakkoli se může zdát, že tyto dvě psychické schopnosti se výrazně liší, lze ukázat, že ani vzpomínka na právě uplynulou situaci nám to, co jsem zakoušeli, nedává v nezměněné podobě, nýbrž že pokaždé jde o znovuvytváření, v němž se některé věci vytratí a jiné naopak vyvstanou silněji. Dilthey tudíž uzavírá, že stejně jako neexistuje obrazotvornost, která by se nezakládala na paměti, neexistuje ani paměť, v níž by již nepůsobila obrazotvornosti. Rozpomínání je tudíž metamorfózou.

Tento poznatek je podle Diltheye zásadní, protože dokládá souvislost mezi elementárními psychickými procesy a nejvyšší výkony naší tvůrčí schopnosti. Dilthey tím neříká primárně to, že nejvyšší duchovní výkony toliko rozvíjejí elementární psychické schopnosti, nýbrž naopak to, že i v elementárních schopnostech žije (kreativní) duch. Jak vidno, Dilthey rozvíjí svou filosofii života, v níž je základním pramenem básnění prožitek, tedy akt prožívání života, takovým směrem, ve kterém se prožitek, resp. s ním spjatý obraz, stává součástí dynamického procesu přetváření, procesu, který k životu nezbytně patří.

Transformace obrazů v paměti, při vzpomínání, je podle Diltheye pouze nejjednodušším, a proto i nejzřetelněji nahlédnutelným případem tvůrčích procesů, jimiž se vyznačuje fantazie. Tato fantazie nevědomě, resp. mimovolně vytváří nové názorné útvary, až může vzniknout i to, čemu Dilthey říká „myšlení v obrazech“, v němž fantazie začíná působit vědomě, záměrně, ba dokonce účelně. Je tu jasně patrná Diltheyova snaha spatřovat jak v elementárních, tak v komplexních a „vyšších“ psychických schopnostech („myšlení“ v obrazech!) tutéž působící sílu, „tentýž mocný proud“ vyvěrající z hloubky duševního života.

Fantazie je podle Diltheye při díle vlastně ve všech sférách, kde se nějak překračuje danost, tzn. i v případě jednání, kde jsme vždy vedeni obrazem něčeho, co ještě není, a dokonce i v případě životních ideálů člověka i celého lidstva, které Dilthey nevyvozuje čistě rozumově či mravně. Fantazie vytváří také svět odlišný od světa lidského jednání, lidské praxe – je to svět snu a svět hry, svět slavnosti a také náboženství, přesněji řečeno mýtu. V mytickém světě je ovšem podle Diltheye náboženská sféra ještě úzce svázaná s našimi životními potřebami – teprve poezie ji z těchto pout praxe vymaňuje.

            Co tedy vyznačuje charakteristicky básnickou fantazii? Básnická fantazie jsou ty duševní procesy, ve kterých vzniká svět poezie, tato specifická podoba „druhého světa“. Základem těchto procesů jsou, jak lze u Diltheye očekávat, prožitky, resp. specifické prožívání. I básník sice žije uprostřed světa, s nímž má zkušenost, světské danosti však pro něj nejsou ani prostředky k uspokojení jeho potřeb (to bychom mohli označit za praktický vztah ke světu), ani nejsou východiskem teoretického poznávání. Jaký k nim má tedy básník vztah?

            Dilthey v tomto bodě nehovoří jasně. Na jedné straně říká, že na těchto věcech spočívá „hloubavé a pokojné oko básníka“, pro nějž mají tato fakta „význam“, na druhou stranu však tento význam interpretuje jako význam pro básníkovo cítění, které „podněcují“. Tato emocionální „interpretace“ se jeví klíčová, nicméně emocionalita je podle Diltheye protknutá reflexí. V každém případě zůstává pro poetickou tvorbu určujícím osobní charakter básníka, kterého Dilthey označuje rovněž za „démonickou povahu“, danou specifickou psychickou stavbou básníka.

Čím je výjimečná Goethova poetická fantazie, přesněji řečeno její interpretace v Diltheyově podání? Příznačná je přírodní metaforika, s níž Dilthey pracuje a která nepochybně souvisí s celkovým směřováním jeho filosofie života: v tomto smyslu rozhodně není náhodný takový pojem, jak je metamorfóza, která bytostně patří k životu a probíhá i ve vztahu mezi prožitkem a výrazem. V tomto kontextu bychom měli číst i představu, že v raných Goethových dílech jsou již obsaženy zárodky budoucích děl.

            Dalším pozoruhodným momentem je připodobnění Goethova básnictví k malířství. Dilthey tvrdí, že u Goetha slova nejsou ani tak významuplné jednotky, nýbrž slouží jako „čáry a barvy“, jako „efekty“, jimiž se upoutává pozornost. Nejde v nich o vyjádření duchovního obsahu, nýbrž spíše o „smyslovou energii“, resp. o zobrazení „poryvů lidského nitra“. Jazyk je zde spíše zvukovým než významovým médiem. A na této smyslové rovině se opět vrací motiv přírodních metamorfóz: Dilthey cituje Goethova vlastní slova o tom, že se v jeho fantazii jeden květ samovolně měnil v květy jiné, aby dospěl k závěru, že i nejvyšší manifestace duševního života jsou podmíněné fyziologicky.

            To, oč se zde hraje, je vztah přírody a ducha, resp. vztah osudu a svobodné vůle. Dilthey cituje Goethova slova o tom, že básníkem se musí člověk narodit, protože produktivní talent je dar přírody. Tento dar si pak s člověkem nakládá po svém, projevuje se sám od sebe, ba i proti vůli „obdarovaného“, nebo naopak „mlčí“, když by jej chtěl člověk využít. S právě uvedeným souvisí i to, že Goethe svá vlastní díla a osudy svých hrdinů osobně prožíval: byly příliš bezprostřední součástí jej samého, než aby k nim mohl mít jakýkoli odstup; vlastně to nebyly ani tak fantazie v obvyklém slova smyslu, ale spíše skutečné prožitky – básnická fantazie totiž nad Goethem vládla, nebyla něčím, čím by mohl manipulovat.

Provázanost mezi přírodou, přirozeností na jedné straně a uměním na straně druhé Dilthey ještě zesiluje svým popisem, že stejně jako bylo Goethovo vnímání přírody příbuzné umělecké tvorbě, tak se mu i nazíraná příroda otevřela v prožitku díky fantazii, která v něm tvořivě působila. Goethe tedy zahlédl, ba zakusil bytostnou analogii mezi přírodou, touto kreativní a účelově působící silou metamorfóz, a uměním, které rovněž vytváří svého druhu organismus forem. Kruh se uzavírá: příroda má stejný charakter jako umění, umění má stejný charakter jako příroda, je to zákonitě tvořící síla projevující se v metamorfóze, jíž je schopna nejenom fantazie.

            Umělecké dílo vyděluje, vymaňuje svůj předmět z reality a „dává mu totalitu v sobě samém“. Dilthey ovšem nechce tímto tvrzením nárokovat dílu samostatnost a autonomii; vůbec se nesnaží teoreticky definovat samotné dílo jeho vlastními bytostnými charakteristikami, nýbrž neustále na ně hledí perspektivou autora, resp. perspektivou čtenáře – a tyto dvě perspektivy se v posledku mají překrýt, mají být vlastně perspektivou jedinou.

Právě z perspektivy recepce pak Dilthey může tvrdit, že dílo přenáší čtenáře do říše svobody, svobody ve smyslu oproštěnosti od nezbytností a potřeb reálné existence, zároveň ovšem umocňuje jeho pocit existence. V jakém smyslu je dílo prostředkem k umocnění pocitu existence člověka? V tom, že mu umožňuje prožívat možnosti, které sám nemůže realizovat, tedy že otevírá pohled na vyšší a mocnější svět.

            Jasně nyní vidíme: pro umění je život zásadní z toho důvodu, že je zásadní pro čtenáře (a autora). Dílo na jistém „výřezu“ reality, který uměleckým způsobem totalizuje, vyzdvihuje  „jistou vlastnost života tak, jak ji předtím ještě nikdo nepostřehl“. Dílo tímto způsobem umožňuje prožívat hodnoty, které příslušejí určité události v její životní souvislosti. Díky tomu je umění bránou k pochopení života: „očima velkého básníka postřehuji hodnotu a souvislosti lidských věcí“. Tuto metaforu musíme brát u Diltheye vážně a doslova: dílo mi propůjčuje oči básníka, jimiž jsem s to vidět svět nově. Podstatné tudíž není ani tak samo dílo, nýbrž spíše životní zkušenost samotného básníka, kterou si čtenář osvojuje.

            Dilthey sice místy pracuje s pojmem zkušenosti, avšak stavebním prvkem jeho koncepce je „prožitek“, chápaný primárně jako „psychický stav“; pro umění pak je významný takový prožitek, který odkrývá určitý charakteristický rys života. Je jasné, vůči čemu se Dilthey svým důrazem na prožitek vymezuje: všechny, ať už náboženské, metafyzické nebo historické ideje, jimiž by se básník chtěl řídit, jsou toliko reprezentace někdejších velkých prožitků, které básníkovi mohou nanejvýš pomoci porozumět jeho vlastním zkušenostem.

            Avšak právě zde se skrývá vlastní problém. Co je v umění nakonec podstatné? Psychický prožitek, nebo určitá hodnota, kterou dílo vyjadřuje? Subjektivní prožitek, nebo objektivovaný výraz?

Podle Diltheye je v Goethově osobním prožitku obsažen celý psychický stav, ale spolu s ním i předmětnost obklopujícího světa. A podobně čtenář rozumí skrze dílo Goethovu prožitku, ovšem pouze díku tomu, že do cizího prožívání vnáší své vlastní. Vypadá to tedy, jako by zde panovala jakási předzjednaná harmonie. Rozumět výrazu, jímž je umělecké dílo, jakožto výrazu prožitku, zároveň znamená rozumět vnější danosti, předmětnosti světa, a tedy i předmětnosti fiktivní, kterou je umělecké dílo. Ale skutečně taková předzjednaná harmonie – mezi předmětným útvarem a prožíváním, které za ním stojí, a to jak u básníka, tak u čtenáře – existuje? A pokud existuje, je tím podstatným?

Bylo by možné formulovat řadu námitek vůči Diltheyovu pojetí umění. Na tomto místě zmiňme jen dvě: za prvé je otázkou, zda lze porozumět smyslu umění, pokud si za vodítko zvolíme rozbor tvořivého uměleckého (nebo spíše umělecko-přirozeného) procesu a „prožitkové“ recepce umění; za druhé je otázkou, zda sbližování umění a přírody nezastírá charakteristické rysy jak přirozenosti, tak uměleckosti, a nepřehlíží-li apoteóza přirozenosti některé temné a hrozivé rysy přírody. Jednoduše řečeno: skutečně je na místě ducha „naturalizovat“?

 

Martin Ritter

Žádné komentáře