Nomádva

č.7 Příroda a přirozenost

Esej Markéty Bendové

Abélardovo učení o Trojici podle Theologia Summi boni

 

Své drahé přítelkyni,

Klotyldě

její vždy nápomocná,

Heloisa

Moje drahá! Děkuji za Tvůj list. Je vidět, že můj dopis o strašlivých útrapách nejjasnějšího ducha Francie, mého milovaného pána a manžela, Tě nenechal chladnou. Jsem Ti vděčná za projevy soucitu a příslib modliteb. Děsí mě ale Tvé zmínky o pochybnostech ohledně pravověrnosti mého velectěného učitele. Věz, že jsou plodem zlomyslného úsilí těchže ukrutných lidí, kteří již způsobili a snad ještě způsobí tomuto nejvznešenějšímu a nejmoudřejšímu z učenců tolik zla. Nevěř, má věrná přítelkyně, nikomu, kdo Ti bude tvrdit, že ve spisech mého mistra se píše, že bohové jsou ve skutečnosti tři nebo jakákoli jiná hříšná zvrácenost!

Jsouc věrna nesmírnému úkolu svého učitele přinášet lidem porozumění věcí Božích, jako jeho nejnepatrnější služtička a malé dítě, které jen napodobuje, co vidělo u svých rodičů, odvažuji se také Tobě, pro kterou není zrovna po ruce vhodnější možnost poučení, objasnit, byť způsobem velmi nedokonalým, jak odpovídá mému nevalnému nadání v učenosti, alespoň to nejpodstatnější z trojičních výkladů svého lektora, abys tak porozuměvši mohla hájit pravdu proti zpupným útokům mrzkých nepřátel.

Hloubku a důmyslnost učení mého pána není možno docenit, neporozumí-li člověk dostatečně jádru této pro všechny křesťany tak ústřední otázky. Můj vznešený milý se ve svém skvostném teologickém traktátu O božské jednotě a trojjedinosti vyjádřil velmi jasně, když za téma disputací a souhrn víry označil skutečnost, že v jediné Boží substanci jsou tři osoby a Bůh je přesto stále jeden.

            To, že je třeba věřit v jediného Boha a Pána, v jediného doufat a jediného milovat, je tak zřejmé, že o tom snad ani nemůže být žádných pochybností, když nám to nadto ještě opakovaně přikázal. Proto můj pán napsal, že Bůh je v každém ohledu jediný a v žádném ohledu se nedá říct, že by bylo více bohů.

            Náš problém by nevznikl, naše víra by vůbec nemohla dosáhnout své plnosti a především: Bohem seslaný intelekt nejskvělejšího učence naší země by nenalezl své náležité uplatnění, kdyby nám jediný Bůh nezjevil, že je Trojicí osob, totiž Otce, Syna a Ducha svatého. Dobře víme, že Syn je ve všem roven Otci, že je s ním jedno, že je stejné podstaty. Je tedy Bůh, tak jako Otec, a daleko více: on je tím Bohem, kterým je Otec. Totéž platí i o Duchu svatém. Tak tedy tyto tři osoby jsou si ve všem rovny a jsou souvěčné, neboť nemůže být žádný rozdíl v důstojnosti mezi těmi, jejichž jednotlivá božská podstata je skutečně jedna a tatáž.

            Chraň se ale rozumět tomu tak, že by božské osoby byly pouze projevy jediného Boha, jakoby se jeden Bůh nazýval někdy Otcem, někdy Synem a jindy zase Duchem svatým. To je nejen hloupé a směšné, ale také hříšné a scestné – jde o herezi zvanou sabellianismus nebo též modalismus odsouzenou již před mnoha sty lety. Dobře přece víš, že vtělený Syn mluvil se svým Otcem – a tehdy přece neoslovoval jen sám sebe. Mluvíme-li o našem Bohu někdy jako o Pánu, někdy říkáme Vládce a někdy Stvořitel, pak tím ze svého hlediska popisujeme různé projevy jediné božské skutečnosti. Když nám ale Boží Syn řekl: já a Otec, zjevil tím mnohem hlubší pravdu, neboť promluvil o vnitřních Božích vztazích.

            Toto vše ovšem velmi dobře víš. Musím Tě ale seznámit ještě s  jednou pravdou o našem Bohu: On je naprosto jednoduchý. Tato slova nás, filosoficky nevzdělané, mohou trochu mást, nicméně i nám jsou zjevné některé související skutečnosti, například že náš Pán je věčný a neměnný. Filosofové tuto pravdu vyjadřují přesněji a jasněji a učí nás, že v Bohu neexistuje žádná složenost, žádné akcidenty, formy ani potence. Můj navýsost moudrý manžel vyjádřil nejednoduchý problém Boží jednoduchosti takto: Domnívám se, že nikdo z věřících nepochybuje o tom, že božská substance není ani složena z částí, ani zformována vlastnostmi. Nemůže v ní tedy být nic, co není ona sama. K tomu cituje svatého Augustina, který vyznává: Vůle a moc Boží je Bůh sám. Mluvíme-li o Bohu, nemůžeme uvažovat o žádných formách nebo vlastnostech, neboť Bůh vším, co má, také je. Zkus na to v dalším nezapomenout, jakkoli obtížně je to pro stvořené bytosti představitelné.

Máme tedy osoby v Bohu, které jsou totožné, neboť jsou jediným Bohem, a přece různé, neboť jsou různými osobami. Zdá se Ti to nepochopitelné a nemyslitelné? Domníváš se, že pravda víry je neslučitelná s pravdou rozumu? Že filosof se nemůže ke zjevenému tajemství ani přiblížit, protože je v koncích již na začátku? To ještě neznáš filosofy. A kdyby všichni selhali, můj milovaný učitel se tím nenechá odradit! Jeho jak oheň jasný duch se nedá zlomit ani překážkami, ani nedůvěrou, ani nástrahami, ani zraněními, ani zdmi, ani zákazy, ani ohněm, vůbec ničím, co proti němu jeho tak četní a přece tak omezení nepřátelé podniknou. Pokusím se Ti zde předvést jádro jeho řešení, nakolik na to ovšem mé ubohé síly stačí.

Zůstaneme-li u takto hrubého pojmového rozlišení, je problém neřešitelný. Můj vznešený manžel světu správně ukázal, že je třeba přesněji postihnout jednotlivé významy slov ‘totožný’ a ‘různý’. A nesmíš zapomínat, že ačkoli, jak jsem výše ukázala, Boží pravda může a má být zkoumána lidským intelektem, musí se tak dít při vědomí, že jednotlivá slova, užíváme-li je o Bohu, nabývají jiného významu, než mají v našem světě. Nemůžeme si myslet, že nejen v podobenstvích a náznacích, ale skutečně a beze zbytku popíšeme Boží podstatu – to už by si kámen mohl myslet, že popíše lidskou duši! Vždyť božství přesahuje jemností vlastní přirozenosti veškerou duchovní skutečnost v tak velké a nepochopitelné míře, že ve srovnání s ním bychom o všech ostatních duchovních přirozenostech mohli říci, že jsou jaksi tělesní, že jsou to pouhá těla.

Chce-li filosof rozumět Božím tajemstvím, musí vynaložit všechen svůj um a důvtip a být si vědom nutných a nepřekročitelných omezení, aby mohl mluvit vskutku moudře. Tak, jako můj pán, který rozlišuje šest různých ohledů, z nichž můžeme o dvou věcech říct, zda jsou totožné, nebo různé: na základě esence, čísla, definice, podobnosti, nepřítomnosti změny a konečně podle účinku, který působí.

Teprve po tomto rozlišení se konečně dostáváme k jádru problému: v jakém smyslu jsou osoby v Trojici totožné a v jakém různé? Totožné jsou do své substance, a to substance individuální – nikoli jako např. dva lidé, kteří také sdílejí substanci, ale rodovou. Takovou esenciální totožnost mohu nalézt jen u jednoho a téhož individua.

Otec, Syn a Duch svatý jsou ale také reálně odlišní, a to personálně, tedy na základě toho, že jsou to různé osoby. Ano, máš pravdu, to je vysvětlení sice nezpochybnitelné, ale poněkud nedostatečné. Můj skvělý miláček se na něm také nezastavuje. Pro vysvětlení toho, co to znamená personální distinkce božských osob, využívá třetí možný způsob totožnosti, resp. odlišnosti, totiž odlišení na základě definice. Abychom lépe pochopili, co se tím míní, popisuje můj výtečný učitel definiční odlišnost takto: místo o odlišnosti co do definice je také možné mluvit o odlišnosti podle toho, co je jim vlastní. Otci se říká Otec proto, že je mocný, Synu Syn proto, že je rozlišující, tedy schopen rozlišování, a Duchu svatému proto, že je dobrotivý. Ostatně samotná slova ‘Otec’, ‘Syn’ a ‘Duch svatý’ nám připomínají trojici predikátů, které můžeme přiřknout jednotlivým osobám: Otec je sám od sebe a věčně plodí svého Syna. Syn, věčný právě tak jako Otec, je jím věčně plozen. Duch svatý věčně vychází z Otce i Syna.

Posledně zmiňované predikáty nezrozený, zrozený a vycházející jsou božským osobám připisovány tradičně, a kdyby náš brilantní učenec zůstal pouze u nich, nezpůsobil by zdaleka tolik nevole. On se však odvážil jít v myšlení dál a přisoudil jednotlivým osobám Trojice moc, moudrost a dobrotivost. Je třeba, abychom, nakolik je to jen pro nás jako ženy možné, pochopily, co tím můj nejdražší mínil, abychom tak toto učení přijaly nejenom souhlasem vůle, který nutně vyplývá z naší neskonalé důvěry k učiteli, ale také souhlasem rozumu, který tak ochrání naše srdce před pochybnostmi. Smíme říci, že moc je vlastnost Otce? Náš jazyk je omezený, ale protože nic lepšího nemáme, musíme jej používat tak dobře, jak je to jen možné. Říkáme-li tedy vlastnost, nesmíme toto slovo chápat ve významu, který běžně mívá, totiž jako to, co předpokládá určitou složenost: tvor vlastnost, je od ní sám odlišný a může ji ztratit. Bůh ale nemůže mít takové vlastnosti, ani v něm nemohou být žádné formy, neboť vším, co má, také je. Proto můj pán dává před slovem vlastnost přednost výrazu to, co je vlastní, a odvolává se na tyto Aristotelovy příklady: každé podstatě je vlastní nevypovídat se o nějakém podmětu, nepřipouštět stupeň „více a méně“ a nemít žádnou protivu. Na těchto příkladech je dobře vidět, že to, co je tímto způsobem nějaké věci vlastní, souvisí velmi úzce s její esencí, ačkoli s ní není totožné. Podobně Boží moc není oddělitelná od jeho esence, ačkoli s ní není totožná.

Vztah esence a osob v Bohu se dá vyjádřit ještě jedním způsobem. Mistr se zde odvolává na svatého Augustina, který napsal: Být Bůh je něco jiného než být Otec. Aby nedošlo k nesprávnému pochopení, dodává k těmto Augustinovým slovům ihned vysvětlení: Ačkoliv v Bohu jsoucno samo a Otec jsou numericky totožní. Jde tedy o jedno jediné jsoucno, které má různé způsoby bytí neboli osoby: jediné jsoucno, Bůh, je Otcem, je Synem a je Duchem svatým.

Snad se mi nyní podařilo Ti alespoň v hrubých rysech vykreslit trojiční učení našeho největšího učence. Jak jsi i Ty na vlastní kůži zakusila, byly tyto myšlenky různě desinterpretovány a překrucovány a takovým překroucenostem byla pak vyčítána nepravověrnost. Výklady mého pána jsou bohužel příliš subtilní, aby byly snadno pochopitelné pro kohokoli. Má-li vzděláním a inteligencí nedostatečně vybavený čtenář dostatečnou vůli a pokoru, může z nich mít prospěch v míře, jaká je mu přístupná. Je-li ale nadto ozbrojen nadutostí a zlobnou závistí, může ze svého neporozumění činit nesmyslné závěry a vyčítat nejučenějšímu muži našich dnů hereze, na něž nikdy ani nepomyslel, natož aby je hájil. Můj pán nikdy nepopíral totožnost osob v Trojici. Jejich rozdílnost popisoval trojím způsobem: Otec a Syn a Duch svatý se liší definicí neboli tím, co je jim vlastní, neboli způsobem bytí.

Ovšemže i toto vysvětlení ponechává prostor otázkám a dalšímu zkoumání. Hlouběji chápat a přesněji vysvětlovat vztah mezi esenciální totožností a definiční růzností, mezi jediným jsoucnem a jeho třemi způsoby bytí, je úkol, který před mým milovaným manželem nadále stojí. Že je k němu v nejvyšší míře povolán, prokázal snad dostatečně.

Když jsi nyní, má drahá Klotyldo, nahlédla moudrost a pravověrnost mého osudem těžce zkoušeného pána, pro milosrdenství Boží Tě prosím, vzpomínej na něj ve všech svých modlitbách. Ty pak, zbavená pochybností, raduj se v Kristu, který nás navštívil svou milostí, když dal sladké Francii zrodit takového muže.

Buď zdráva Ty i všichni Tvoji blízcí.

 

Psáno v březnu L. P. 1121 v Argenteuil

 

 

Markéta Bendová

Žádné komentáře