Nomádva

č.7 Příroda a přirozenost

Fysika: Stanislav Komárek

Výše uvedeným slovem označovala starořecká tradice učené zabývání se přírodou, přičemž záběr byl velmi široký (pochopitelně ne jako fyzika v dnešním slova smyslu), pokrývající celou rovinu fysis (do takto pojatých fysik — slovo původně samozřejmě znamená plurál — by nespadaly pouze dnešní „společenské“ nauky, jako je rétorika, politika atd.). Pokusme se znovu myslet a sledovat hmotný svět kolem nás, ale s vypuštěním dvou základních postulátů novověké vědy — korpuskulární teorie hmoty (a z ní plynoucího zákona zachování) a redukce kvalitativních změn na spojování a rozpojování atomů, popřípadě elementárních částic.

Tento „naivistický“ obraz světa bere hmotný svět kolem nás tak, jak se nám jeví, tudíž eliminuje to, co má novověká věda společného s mnoha mudrckými systémy, třeba buddhismem a hinduismem — zdánlivě „reálný“ svět kolem nás je jenom klam a mámení, za tímto „závojem Mája“ je jiná, pravá skutečnost, kterou je dobré a jediné spásné poznat. Je pozoruhodné, jak pozdě (až na konci 18. století) byl zákon zachování hmoty formulován a o kolik jej předcházely jiné „zákony zachování“ — už staroindický karmický „zákon zachování hříchu“ a poté „zákon zachování hodnoty“ v ekonomice A. Smithe (1775). Je ovšem pravda, že k tomu je nutno zpočátku rozšířit pojem hmoty, původně vyhrazený pro solidní masu typu kamene či lidského těla, na plyny a později i na energii, což už je intelektuální operace mimo veškerou zkušenost a názor (svíčka evidentně vyhoří a zmizí). Jak asi rafinovaně ošetřený by musel být zákon zachování barev, aby „platil“? Zkušenostně je hmota také neomezeně dělitelná — kostku másla můžeme ad infinitum krájet a dělit, aniž bychom k poslednímu „máselnému atomu“ dospěli. Rovněž to, co se ve světě bytostně zakouší, je proměna (proměna se dá sice dobře zažívat, ale špatně myslet — poslední tři novověké pokusy myslet změnu — Hegelův, Marxův a Klagesův, skončily společenskými katastrofami). Je charakteristické, že zažívání proměn má vždy nějaký etický přídech — změny jsou buď „k horšímu“, nebo „k lepšímu“. Proto většinu spontánních změn zažíváme jako „kažení“ — máslo žlukne, maso hnije, kovy korodují — svět jako by bez našeho přičinění měl tendenci obracet se k horšímu (proto třeba ta obliba jarního rašení či dětského růstu, změn „k lepšímu“, které se nemusejí uměle navozovat, jako třeba metalurgie). I třeba metamorfóza škrob–cukr–alkohol–ocet, dobře pozorovatelná i mimovědecky, by nepostrádala „etické“ hodnocení: „vážná“ a nezbytná potravina bez výraznější chuti metamorfuje v postradatelný a rozmařile sladký pamlsek, ten v mravně dubiózní a ohrožující nápoj s některými numinózními rysy a tento nakonec v nepříjemně chutnající, sice neškodnou, ale zcela zbytnou pochutinu. Zatímco metamorfózy v okolním světě jsou vposledku nějak interpretovatelné jako přeskupování atomů různých prvků (periodická tabulka se svými podivnými jmény a čísly nepůsobí na laika o mnoho jinak

nežli schematismy novoplatónských zásvětních hierarchií či raněnovověké hodnostní tabulky andělů a démonů, mezi jmény proteinů signálních kaskád

v buňce a jmény archontů není co do podivnosti velkého rozdílu), jsou metamorfózy lidské duše během jejího „putování“ takto zachytitelné jen těžko — proto třeba Jungova obliba pro alchymii, disciplínu, která lidské duševní metamorfózy modelovala na transmutacích „chemických těl“. Teorie čtyř (u Číňanů třeba pěti) živlů je z hlediska názoru jaksi nahlédnutelnější. České slovo „živel“ velmi hezky vyjadřuje „živou“ povahu těchto „elementů“, nejvíce asi patrnou u velkého požáru, lačně hltajícího vše spalitelné kolem, či u rozbouřeného moře, zběsile bijícího o skály a skučícího. Koloběh vody byl nahlédnutelný už starořeckým filozofům milétské školy (i řeky mají v sobě cosi živého, ba osobního, mraky jsou naopak svou mlhavou mnohotvárností cosi neosobního a nesolidního par excellence). Velmi špatně nahlédnutelné je naopak vylétnutí „ohnivého“ blesku z vlhkého bouřkového mraku, proto to byl tak numinózní úkaz. Bouřka budí intenzivní dojem čehosi rozhněvaného — oblak se nejdříve „mračí“, potom blesk udeří — navíc činí dojem čehosi intencionálního, zaměřeného — v typickém případě právě na nás a eventuální minutí jen o vlásek vyhlíží jako poslední varování. Špatně interpretovatelná a numinózní je i duha, jen její spojení s deštěm je evidentní. Asi nejpodivnější z přírodních úkazů je

z jistého hlediska vítr. Zatímco při troše pozorovacího talentu lze nahlédnout, že vlny na moři nevznikají z jeho vlastní dynamiky, ale větrem, jaksi analogicky k čeřinám na písečné duně, původ větru je pro pozorovatele zcela nezřetelný a budí intenzivní dojem, že vítr „někdo dělá“. Vítr byl nahlížen jako symbol ducha, který „vane, kam chce“, a vítr „vlastní produkce“, dech, byl tím, z čeho se vyvíjel pojem duše (dokud vzduch neproudí, je ostatně jako substancialita

a síla duše těžko postřehnutelná).

Podobně jako koloběh vody by bylo možno vidět i koloběh, či lépe řečeno „sestup“ ohně. Slunce jako primárně ohnivé (a v mnoha metaforách traktované jako oko dne — oko je také „ohnivé“, světelné povahy, také kruhové) dává s dalšími živly vzrůst vegetaci, která je rovněž „ohnivá“, spalitelná a její metamorfózou pak mohou vznikat jednak uhelné sloje, jednak „oslabené“ formy ohně typu tlení a trouchnivění s vývinem tepla či život primárně či sekundárně vegetaci konzumujících teplokrevných živočichů (život, i studenokrevný, se vždy nějak s ohněm spojoval, i v každém slimákovi „doutná plamínek života“). (Velmi „ohnivou“ povahu by jistě měly nejrůznější tuky a oleje, hořlavé, s vodou se vzájemně odpuzující a nezřídka i žlutě či oranžově zbarvené a rovněž třeba pepř či plody paprik, působící na člověka zcela „ohnivě“ — pocity palčivosti, horka, pocení atd. — dozrálé papriky ostatně mají i pěkně ohnivou barvu; ohnivě červená barva mnoha hořkých či nechutných aposematických hmyzů splňuje tyto nároky už jen okrajově.) Z tohoto schématu „sestupu ohně do skrytosti“, třeba do dřeva, odkud může být lidským zásahem zase vyvolán, by se vymykaly sopky, geotermální jevy, minerální oleje, jejichž organický původ je špatně nahlédnutelný, a do jisté míry i „studené“ světlo Měsíce, hvězd, světlušek, světélkujících hub atd., rozpojující obvyklé spojení ohně, světla a tepla (ostatně i pravidelné bubření a opětovné hubnutí Měsíce patří v přírodě mezi nejpodivnější zážitky upomínající na graviditu a porod). Oheň se svou jasností, zářivostí, ale i palčivostí a pronikavostí patřil vedle větru k dalším atributům ducha, jenž „věčně bdí a hoří“, spíše v jeho intelektuálním aspektu, který rozlišuje podstatné od nepodstatného (substance, které ohni vzdorují, například zlato, se těšily krajní oblibě, jakož i legendární osoby, přeživší „zkoušku ohněm“ — mládenci z pece ohnivé, svatá Dorota a mnozí další). Oheň a práce s ním měly na sobě vždy cosi tabuového a kováři se těšili u mnoha kultur sice úctě

a bázni, u jiných ale marginalizaci a opovržení (Tibeťané, Tuaregové aj.). Hezky to dokládá teze o podvojnosti každého archetypu, přičemž někteří jedinci či kultury reflektují jeho negativní, jiní jeho pozitivní stránku.

Další aspekty celé této problematiky jsou blíže uvedeny v jiných esejích (Alchymie duše, Markýz a retorta v knize Hlavou dolů).

 

Stanislav Komárek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře