Nomádva

č.7 Příroda a přirozenost

Spontaneita a evoluce: Pavel Doleček

Jakmile se filosof upne k jednomu oblíbenému principu, který možná i vysvětlí mnoho přirozených jevů, rozšíří za pomoci nejabsurdnějších a nejnásilnějších úvah tento princip na celé stvoření a odvozuje z něj každý fenomén.

                                                                      David Hume

Není pochyb o tom, že dnešní vědecký diskurs chápe přírodu prizmatem věd exaktních. To znamená především jakožto svět popsatelný biologicky či v posledku fyzikálně. Je otázka, co si s tím počne filosof. Zdá se totiž, že tento přístup mu již nenechává mnoho témat k přemýšlení. Filosof se v mnoha případech upíná ke specifickému druhu v přírodě; člověku. Jestliže je ale člověk organismem s pamětí, což je, potom i on je ve vleku neúprosného mechanismu evoluce. Ta má, nebo to o sobě alespoň tvrdí, důkladný vysvětlovací aparát na jeho chování i místo ve společnosti. Protože i společnost lidská je prý v mnohém analogická společnostem jiných organismů, potom i vědy, které jsou tradicí zvány společenské, jsou v posledku redukovatelné na biologii či fyziku. Tolik o názoru mnoha biologů na téma člověk a příroda, respektive vztah věd společenských a přírodních. Ponechme stranou, že poctiví biologové dnes i mezi sebou uznávají, že s evolucí je mnoho problémů. Berme prosím pro tuto úvahu jen fakt, že „evolučnost“ je dnes nejčastějším atributem přiznaným přírodě. Filosof bojující o relevanci svého hlasu je tedy nucen pracovat s tímto pojmem, a uvažovat jeho další konotace. Pro ty, kterým je evoluční paradigma spíše nepříjemné, je třeba připomenout, že vědecký, ale i laický pohled na přírodu je odpovědí na nějaké očekávání. Proto laik nechce mnoho složitých teorií; chce teorii jednu. A nejlépe jednoduchou, která by vysvětlila svět tak nějak úplně. Není možná překvapivé, že vědec chce to samé, akorát to zaobalí do patřičné terminologie. Bude tedy chtít paradigma s co nejúspornějším vysvětlovacím aparátem, v kombinaci s maximálně přesnou predikabilitou potencionálních i faktických jevů. Evoluce je takovou teorií, nebo se jí alespoň dlouhá léta zdála. Proto se, a patrně právem, stala obecně přijímanou odpovědí na ona očekávání. V této úvaze bych se chtěl zamyslet nad termínem spontaneity; kde se s evolucí překrývá, či liší. Dále bych chtěl poukázat na některé z problémů evoluce inspirován teorií spontánních řádů.

 

Dvě slova pro totéž?

Myslím ale, že při hledání základního atributu přírody není pro filosofa evolučnost úplně ideální. Je přeci příliš spojena s biologií. Biolog by samozřejmě namítl, že všechno je biologie. Filosof ale trvá na svém, a nechce si vnutit hypotézu, kterou by kriticky nepřezkoumal. Navíc by asi biologovi neopomenul připomenout, že evoluce je původně společenskovědní pojem. Navrhuji, abychom zkusili výraz evoluce pro naši úvahu nahradit výrazem spontaneita. To z několika důvodů. Předně pro již zmíněnou přílišnou svázanost s konkrétní teorií i konkrétní disciplínou. Myslím, že je třeba hledat interdisciplinární pojmy pro tak zásadní věci. Dále etymologie slova evoluce nám říká cosi o vývoji. Tím se ale vyčerpává. Neříká nic o tom, jak se to děje. Lze si představit více způsobů vývoje než je ten přírodní. Koneckonců i tato etymologie nechává otevřené dveře interpretaci, která je s evolucí v rozporu. Vývoj může být vedený nějakým konkrétním účelem, který pomyslný biolog- inženýr detailně zkonstruoval. To se ale ani zdaleka neblíží výchozím pozicím evoluční biologie. Dále, a to je možná nejpodstatnější, je evoluce pojem vztahující se na veškerou přírodu. Nerozlišuje úrovně, na kterých lze přírodu pozorovat. O tom ale později; nyní k pojmu spontaneity. Na úvod je třeba říci, že se v mnohém s evolučností překrývá, ale myslím, že netrpí zmíněnými problémy.

Když o něčem mluvíme jako o spontánním, říkáme, že je to samovolné, sebeutvářející (samoorganizující), neúčelné či neuvědomělé. Toto jsou základní významy, které nám nabízí slovníky a literatura různého druhu a oborů. Myslím, že všechny významy vystihují to, co chce říci o přírodním vývoji evoluční teorie. A dělá to o poznání elegantněji, protože je významově bohatší než „evoluce“. Vlastnost sebeorganizace vypovídá o tom, že vše, co je potřeba pro různé variace a mutace, již existuje. Každý vývojový stupeň již pracuje s existujícími entitami, které jen na základě různých mechanismů kombinace obměňuje či zlepšuje. Důležité je, že do hry nevstupuje nic jiného, než to, co již existuje. Tato „autopoietičnost“ přírody nepracuje s vyhlídkami na zásah „zvenčí“ či nějaký deus ex machina. To ale nemusí nutně znamenat, že nějaký takový zásah už neproběhl nebo zatím neproběhl. Ostatně samotná fyzika umí detailně popsat existující entity (řekněme v zúženém materiálním smyslu), ale neumí si poradit s tím, jak vznikly; jak vznikla „hmota“ jako taková. Víme něco o původní husté a horké páře, ale nevíme, jak ona sama vznikla. Samovolnost vylučuje ze hry hypotézu, že by příroda byla někým či něčím vedena. Pohyb přírody není pohybem dodaným zvenčí nebo zvenčí udržovaným. Mechanismy pohybu jsou přírodě imanentní, tvoří ji boje na úrovní druhů, jedinců nebo, jak tvrdí neodarwinismus, na úrovni genů. Neúčelnost je nepochybně jednou ze základních hypotéz, se kterou moderní věda pracuje. Pohyb přírody je neustálou změnou, jejíž principy nejsou popsány vztahováním se k něčemu určitému, jako spíš reagováním na determinující okolnosti. Tento účelů zbavený pohled na přírodu není novinkou, kterou by přinesla evoluční teorie sama. Nejpozději s newtonovskou fyzikou se zdá být vědecky motivované hledání účelů zbytečné. Poslední význam spontaneity je na první pohled rozdílný od zbývajících. Přesto, nebo spíše právě proto, ho považuji za zásadní. Neuvědomělost totiž přináší podstatné rozlišení. Dosavadní významy byly popisem přírody na úrovni řádu. Nyní však přichází na scénu pojem vědomí, a s ním spojené obtíže. Vědomí totiž nepřipisujeme řádu, nýbrž individuu. Pakliže je něco neuvědomělé, předpokládá se, že existuje i něco uvědomělého. Jak bylo řečeno, příroda nesleduje nějaký konkrétní cíl, a to díky tomu, že nemá vědomí. Proč je tedy podle mě toto rozlišení tak zásadní? To se ukáže, když přejdeme z roviny terminologické na rovinu konkrétních teorií.

 

Od termínu k teorii

20. století zná teorii, která s pojmem spontaneity řádu pracuje. Její kořeny lze sledovat do pozdní scholastiky; k dalšímu prohloubení pak došlo v pozdním skotském osvícenství. Nejhlasitěji ale ji v minulém století pojmenoval F. A. Hayek. Zde je třeba se vrátit tam, kde je evoluce příliš ambiciózní. U spontaneity, v souladu s výše zmíněnou teorií, hovoříme o atributu systému či řádu. Tím můžeme popsat přírodu jako celek, ale i systémy tvořené vědomým člověkem jakožto podskupinou přírody. Mezi ně můžeme zařadit jazyk, morálku, společnost či směnu. Tyto odvozené systémy jsou tvořené spontánně ve výše definovaném smyslu. Nicméně atribut systému nemusí být atributem jedince. Evoluce je teorií obecných principů, a tuto svou perspektivu aplikuje i na jednotlivce. Řekněme, že její perspektiva je paleontologická; veškeré konkrétní situace a jednání individua či druhu nejsou podstatné do chvíle, než je možné je ukotvit v nějakém dlouhodoběji sledovatelném schématu. A zde je podle mého názoru původ mnoha potíží. Teorie spontánních řádů pečlivě odděluje dvě úrovně. Ta obecná se týká řádu, ta druhá individuálního jednání. Vzorce jednání individua nepopisuje z hlediska jejich časového selektivního ukotvování, nicméně z hlediska každé konkrétní situace a problému. S touto teorií je také spjata tzv. teorie subjektivní hodnoty. Krátce řečeno, člověk jakožto individuum jedná v konkrétních situacích účelně a vědomě, přičemž tyto účely jsou subjektivní, intrapersonální. Člověk je jejich tvůrcem. Proč je to důležité? Právě proto, že lidské jednání je chápáno jako věc individuálního vědomí. Jestli je toto vědomí tvořeno genetickou či sociální determinací se neřeší. To může samozřejmě bráno jako nevýhoda, nicméně tato teorie nepřijímá radiální determinismus. Naopak evoluce, pakliže chce vysvětlit jednání, musí postulovat determinaci vědomí genetickou výstavbou individua. Vědomí je pro ni jen vývojem daný soubor chemicko-fyzikálních vztahů v rámci organismu. Ačkoli lze stěží popřít, že genetická informace v určitých významných směrech chování ovlivňuje, je nepříliš intuitivní (a někdy i neověřitelné), aby tato determinace byla úplná. Myslím, že tyto tendence k úplné determinaci patří k radikálně pochopené evoluční teorii, a kdo se někdy setkal s články biologů jako prof. Zrzavý či doc. Grim ví, o čem mluvím. Několik námitek mě proti tomuto napadají. Takovýto názor odporuje určité lidové intuici, kterou o sobě individuum má. Dále existují jevy, které nejsou čistě evolučně vysvětlitelné. A pokud jsou, tak velice krkolomně a pochybně (kam se poděla ona jednoduchost teorií?). Jak například pochopit altruismus, svobodu či intencionalitu, když je jednání vždy determinováno na úrovni biologie? Připadá mi, že člověk, který se s touto determinací seznámí a smíří, přestává mít zdravý pocit odpovědnosti či motivace vůči svému jednání. Takto by se dalo pokračovat dále, což ale vzhledem k rozsahu úvahy není možné a žádoucí.

 

Výzva pro filosofii

Rozdílnosti mezi evolucí a spontaneitou jsou tedy jak terminologické, tak obsahové. Existuje teorie evolučních řádů, která se liší od teorie spontánních řádů. Obě jsou snahou o komplexní popis přírody. Stejně jako obě vycházejí z obecných evolučních východisek, teorie spontaneity se snaží rozlišit v rámci přírody dvě úrovně. Snad prostor věnovaný neuvědomělosti řádu a vědomí individua alespoň naznačil možné problémy každé teorie, která je příliš sjednocující a reduktivní. Zároveň se ukázal prostor, kam by mohlo směřovat filosofické úsilí pracující s pojmy jako je příroda a člověk. Až teď tedy dává smysl úvodní citát Davida Huma, který vyjadřuje mé pocity z dnešních diskuzí lépe, než bych to já kdy svedl. Stejně jako v polovině 18. století byla při popisu pojímání přírody dominantní filosofie, má dnes tuto dominanci věda. Proto navrhuji citát, v souladu s myšlenkami této úvahy, aktualizovat tím, že termín filosof nahradíme termínem vědec. Komu toto mé snažení připadá jako nošení dříví do lesa, prosím o shovívavost, neboť touto logikou bychom mohli odvrhnout mnoho filosofických knih, článků a úvah.

Když jsme u těch článků a knih, neodpustím si malou poznámku. Zdá se mi, že filosofie v těchto „vědeckých“ tématech poněkud vyklízí pole. Přes všechny metodologické obtíže si myslím, že to není správné. Filosofie je bytostně interdisciplinární, což je vlastnost, která se nevyčerpává jen v disciplínách humanitních. Kromě tradičního metodologického přípěvku, v podobě filosofie vědy, může být její záběr širší. I laickým okem poznáváme, že de facto předmět většiny přírodních věd se kryje či dotýká tematiky filosofické. Myslím proto, že i pro filosofa je nedocenitelné číst autory z oblasti biologie či fyziky. Filosofie přeci není jen Heidegger plus filologická cvičení.

 

Pavel Doleček

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře