Nomádva

č. 8 Múzy a vyprahlost

Opravdový kritik v Humově Of the Standard of Taste: Antonín Tesař

Humův esej Of the Standard of Taste poprvé vyšel jako součást sborníku Four Dissertations v roce 1757. Svými východisky odkazuje k pojednání o kráse a deformitě, které Hume podává v Treatise of Human Nature. Krása a deformita jsou zde zařazeny mezi emoce spadající pod reflektivní imprese. Hume rozlišuje dva typy impresí. Ty, jež vznikají v duši přímo z „přirozených či fyzických příčin“, nazývá původní imprese nebo také imprese vnímání. Naproti nim stojí imprese, které vznikají jako emocionální reakce na primární imprese, a těm říká sekundární nebo reflektivní imprese.

Jednoduché a uniformní imprese se vzpírají přímé definici a je možné je postihnout pouze na základě okolností, které je provázejí. Hume tvrdí, že tyto imprese jsou natolik obvyklé a známé každému, že si je kdokoli dokáže vybavit bez nejmenší možnosti pochyby.

Důvěra ve schopnost všech lidí zakoušet za týchž okolností tytéž imprese je klíčová i pro jeho estetickou a také etickou teorii. Humova etická teorie označovaná jako „sentimentalismus“ staví právě na předpokladu existence „etických emocí“ v lidské přirozenosti. Tyto emoce jsou u všech lidí totožné a tvoří skutečný základ pro veškeré etické teorie. V případě jeho estetické teorie lze mluvit o estetickém sentimentalismu, pro který je klíčová existence estetických emocí, které jsou součástí lidské přirozenosti.

   V Of the Standard of Taste Hume dokládá své tvrzení o totožnosti estetických emocí u všech lidí, a tudíž existenci obecně platného standardu vkusu na příkladu dvojic dobových básníků a esejistů, jejichž kvality se od sebe natolik liší, že máme tendenci jednoho hodnotit obecně výše a druhého níže. Pro ilustraci můžeme použít analogický příklad ze současnosti: srovnáme-li zkušeným a profesionálním souborem odehranou inscenaci Shakespearovy hry a autorské představení Směšného divadla Luďka Soboty, máme tendenci označit Shakespearovu inscenaci za kvalitnější a Sobotovu estrádu za méně hodnotnou v obecném smyslu, nikoli pouze s ohledem na naše individuální dojmy z obou děl. V případě, že by někdo preferoval Sobotu před Shakespearem, máme sklon považovat jej za člověka se špatným vkusem. Z toho Hume vyvozuje, že obecný standard vkusu přeci jen existuje.

Povahu estetických soudů Hume ukazuje na konstrukci vlastností ideálního kritika. Úkoly kritika přitom spočívají v tříbení estetických emocí jak u něj samého, tak u jeho čtenářů.

Humův předpoklad univerzálně působících estetických emocí musí čelit námitce, proč existuje tak velká odlišnost v názorech různých lidí na kvality týchž uměleckých děl. Důvody jsou podle něj trojí: 1) Čidla, která přijímají podněty z uměleckého díla mohou být fyzicky poškozena. 2) Podněty, jimiž umělecká díla působí na naše čidla, bývají smíchané do směsi, přičemž jednotlivé emoce mají často jemnou, delikátní povahu, která vyžaduje cvičená a citlivá čidla. 3) Mechanismu transformace podnětu vycházejícího z díla v jemu odpovídající emoci může být zabráněno díky předsudkům daným osobní situací příjemce či tím, že příjemce je zakotvený ve výrazně odlišné kulturní tradici než dílo.

Kvůli překonání těchto obtíží musí skutečný kritik cvičit svá čidla, aby správně a citlivě reagovala na dané podněty. Dociluje toho pomocí zkušenosti, srovnávání a odhlížení od předsudků. Přestože Hume staví všechny tři uvedené schopnosti na stejnou úroveň, za nejdůležitější z nich můžeme považovat právě komparaci.

   Srovnávání má v Humově pojetí tři roviny, které jsou na sobě vzájemně závislé: 1) srovnání jednotlivých počitků vznikajících v čidlech při zakoušení podnětů vycházejících z díla, 2) vzájemné srovnávání různých uměleckých děl, 3) vzájemné srovnávání estetických soudů různých kritiků.

   Výkon srovnávání začíná už na úrovni přeměny podnětů v emoce. Hume upozorňuje na to, že i „nejsprostší mazanina“ přes svou uměleckou podřadnost obsahuje kvality, které dokáží pohnout s našimi city. Avšak pouze kritik obeznámený s „vznešenějšími krásami“, které získal tím, že „zvážil různá díla obdivovaná v rozdílných dobách a různými národy,“ dokáže odhalit nicotnost těchto hrubých kvalit.

   Hume rozlišuje pouze dva estetické soudy, které jsou svými vzájemnými mezními protiklady. Jde o „uznání“/„chválu“ („approbation“/„praise“) na jedné straně, a „hanu“ („blame“) na druhé. Prvotní estetický soud se děje prostým převodem podnětů krásy a deformity v emoce chvály či hany. Tento převod neprobíhá v rozumu, ale je vázán na tělo. Hume totiž vztahuje schopnost rozeznat kvalitu díla nikoli k mysli či duši, ale k jakémusi „orgánu“.

Humův estét je tedy prvotně dílu pouze vystaven. Jeho úkolem není jej nějak dotvářet či interpretovat, ale pouze jej pasivně zakoušet a nechávat svá čidla přitakávat jednotlivým vjemům či je odmítat. Všechna Humova doporučení, jak tříbit naše estetické cítění, spočívají ve zlepšování a očišťování schopnosti tohoto příjmu.

Rozum plní v  modelu estetického zážitku až druhotnou úlohu, nicméně jeho činnost je důležitá právě při provádění komparace. Jeho úloha je v zásadě dvojí: 1) rozum je původcem předsudků, od kterých je žádoucí se při posuzování díla distancovat, 2) rozum plní srovnávací funkci, která ze směsi podnětů a z nich vytvořených impresí složí celkový soud o díle.

Obě funkce rozumu vnášejí novou rovinu do problematiky estetických soudů. Už uvedením tématu předsudků do své úvahy Hume překračuje rovinu pouhých fyzických počitků krásy a deformity a buduje další úroveň, totiž uvědomování si těchto počitků a jejich reflexi. Text nikdy explicitně nezmiňuje existenci těchto dvou rovin ani jejich vztah, ale mlčky je předpokládá. Samotné počitky jsou totiž u každého jedince totožné, a tedy pokud bychom zůstali na této úrovni, nebyla by možná rozmanitost názorů. Předsudky, které brání tomu, abychom si počitky totožně uvědomovali, už stojí mimo počitky samé.

Počitky jako takové, byť vytvořené sebecitlivějším orgánem, navíc dohromady netvoří jednotný soud, ale jen určitou sumu jednotlivých emocí. Teprve rozum mezi těmito emocemi vytváří souvislosti na základě zkušenosti a srovnávání.

Standard vkusu podle Huma není možné explicitně definovat, jelikož jeho principy stojí mimo rozum. Skutečný kritik však dokáže tyto principy rozumově popsat jednak na základě přirozeného účelu díla, jednak jeho srovnáním s kánonem obecně uznávaných děl. Kritika v Humově podání tedy spočívá v tom, že menšina výjimečně esteticky citlivých jedinců poukazem k účelnosti a srovnání přivádí méně citlivou většinu k odhalování dosud nepoznaných emocí krásy a deformity.

Účelnost díla Hume rozebírá v par. 22 Of the Standart of Taste, kde nejprve prohlásí za primární cíl poezie „zalíbit se prostřednictvím citu a představivosti“ a následně převede každou uměleckou kompozici na „řetězec tvrzení a zdůvodnění“, do nějž jsou estetické emoce zabudovány.

Přestože Hume klade na skutečného kritika nárok, aby jeho emoce co nejvíce odpovídaly podnětům přítomným v díle, zároveň uvádí tři ohledy, kde je rozdíl v názoru i těch nejlepších kritiků  omluvitelný a dokonce přirozený. Jedná se o povahu jednotlivého člověka, o dobu, v níž žije, a o jeho národnost.

Konkrétní nálada či společenské klima způsobuje, že i sebelepší kritik preferuje určité podněty vycházející z daného díla před jinými. Tyto preference jsou však ospravedlnitelné, pokud zároveň neopomíjejí jiné kvality přítomné v díle. V takových případech není možné dát názoru jednoho kritika přednost před názorem druhého.

Humovo pojetí estetického sentimentalismu je současné umělecké kritice bližší než teorie předkládající obecná pravidla vkusu. Současné chápání vnímání uměleckého díla však předpokládá větší míru plurality názorů různých kritiků, než s jakou počítá Hume.

Humova obhajoba existence standardu vkusu stojí na přesvědčivě podaném příkladu srovnání význačných a umělecky podřadnějších děl (náš analogický příklad se Shakespearem a Luďkem Sobotou). Opodstatněná je i jeho kritika teorií předkládajících obecný standard vkusu. Méně empiricky prokazatelné je tvrzení, že totéž umělecké dílo potenciálně vyvolá u všech jedinců stejné reakce. Nezdá se totiž, že by samotné upozorňování kritiků na jemné emocionální podněty v díle vedlo u všech čtenářů či posluchačů daných kritik k citlivějšímu vnímání díla.

Humova charakteristika kritikovy práce do značné míry odpovídá praxi současné umělecké kritiky. Současné recenze skutečně nepoměřují kritizovaná díla obecně definovanými vlastnostmi ideálního díla, ale dávají dílo do vztahů s jinými díly (často, avšak ne nutně s klasickým „zlatým fondem“) a hodnotí dílo v rámci jeho žánrového zařazení či zacílení na určitou skupinu příjemců (tedy v jistém smyslu na základě účelu díla).

Zároveň však dnešní kritika rezignovala na to, že by její argumenty přesvědčily veškeré možné čtenáře. Kritická periodika se zaměřují na různé cílové skupiny čtenářů a tomu je podřízen nejen jazyk, ale i hloubka prezentovaných postřehů a argumentů. Praxe současných kritických periodik nasvědčuje tomu, že preference dané společností či temperamentem daného příjemce uměleckého díla mají silnější účinnost než racionální argumenty skutečných kritiků.
Žádné komentáře