Nomádva

č. 8 Múzy a vyprahlost

Veřejný podtlak: Jiří Boudal

Co je ještě mizernější než schopnosti českých politiků důstojně vládnout? Naše schopnosti jejich vládnutí kontrolovat.
Skončila Inventura demokracie a s ní i náš roční test české demokracie. O co šlo: snažit se rok prosazovat čtyři konkrétní zákony, které by vedly k větší transparentnosti zdejší politiky. (Konkrétně: omezení imunity zákonodárců, změnu systému obsazování mediálních rad směrem k větší nezávislosti na politice, zákon regulující lobbing a zákaz tzv. přílepků k zákonům.) A zjistit tak, jestli se dá v tuzemské politice něco zvnějšku změnit k lepšímu cíleným a soustavným tlakem. Nuže: jde to?
Žádný ze čtyř požadovaných zákonů se prosadit nepodařilo – takže mnozí pozorovatelé mají hned rychlou odpověď: „Tak teď už konečně taky víte, co jsme vám mohli říct už před rokem: politici jsou cynici a nic s nimi nehne.“ Podívejme se ale na naše úspěchy a neúspěchy raději trochu podrobněji – třeba to je všechno trochu jinak.

Z prvních schůzek s politiky jsme nevycházeli dobře: div nás nepřesvědčili, že naše požadavky jsou nesmyslné a nerealizovatelné (a rozhodně by o tom přesvědčili nezainteresovaného diváka videozáznamu). Začali jsme se připravovat pořádně: přicházet s konkrétními požadavky nebo rovnou s návrhy zákonů, zjišťovat si, jak v minulosti hlasoval poslanec nebo jeho strana. Naučili jsme se nezapomenout otázku a neostýchat se na ní zeptat třeba pětkrát úplně stejně. Nakonec se všechny čtyři požadované zákony ocitly ve sněmovně, třebaže neprošly. Sociální demokracie uspořádala nedávno konferenci k zákonu o lobbingu – jednom z našich požadavků – a zdá se, že na rozdíl od návrhu, se kterým přišla v červnu, má skutečně v úmyslu přijít s dobrým zákonem. Zatímco na naší schůzce ještě Bohuslav Sobotka do kamery tvrdil, že si nevede diář, že jeho setkání jsou zcela náhodná, a naprosto odmítal zveřejňování diářů, v novém návrhu s ním už počítá. Marka Bendu, který vždy rád zásoboval novináře výmluvami, proč je on a celá ODS proti zákazu přílepků k zákonům, jsme zesměšnili na kameru a opakovanými schůzkami ho přinutili přiznat nutnost regulace těchto přílepků. Do další schůzky slíbil připravit vlastní návrh.

Jinými slovy: v Čechách nemáme politiky zatvrzelejší a odolnější vůči tlaku veřejnosti než v lépe fungujících demokraciích, pouze tu nemáme veřejný tlak. Naše výsledky odpovídají tomu, že jsme ve skupině několika studentů obešli během jednoho roku 15 politiků a uspořádali několik happeningů s minimální účastí lidí a minimálním zájmem médií. Jinde by to bylo aktivistické břídilství, u nás jsme se ale rychle stali jednookými králi mezi slepci: Transparency Int. se nedávno zcela vážně chlubila svou kampaní za regulaci lobbingu - totiž odesláním emailu požadujícího přijetí zákona na adresu info@vlada.cz.

Odpovědnost samozřejmě neleží pouze na neziskovkách: naše činnost z velké části suplovala práci, která tradičně připadá médiím, které mají ke kontrole mocných větší prostředky i páky.  Pokud jsme vůbec zaznamenali v médiích některé z našich témat, byla novinářská práce na úrovni našich prvních schůzek: v rozhovorech politikům bez odporu procházely nejpitomější výmluvy. V článcích zase byla – jak se rychle stává standardem – něčí teze jednoduše „vyvážena“ něčí protitezí, takže se zase novinář nemusel (a čtenář naprosto nemohl) v problému zorientovat. S čestnou výjimkou Respektu jsme v našich médiích nezaznamenali vážně míněný pokus představit a vysvětlit některá z možných a vymahatelných řešení problému vzrůstající korupce a „papalášovitosti“ mezi našimi politiky. A většina médií ani nevyužila toho, že jsme část práce odvedli za ně: sestřihy ze schůzek s politiky se nám nepodařilo uveřejnit v jediném internetovém deníku.

Úspěšná kontrola mocných ale předpokládá vedle funkčních médií a schopných aktivistů ještě minimálně jednu věc: schopnost vzájemné podpory, spolupráce, jednoty napříč občanskou společností. Jak jsme během minulého roku pochopili, naše občanská společnost je neuvěřitelně atomizovaná – a patrně je to jedna z hlavních příčin jejího malého vlivu. A tady se dostáváme, milí spolufilosofové, na vlastní píseček. Jak jsme totiž pochopili na vlastních pokusech Inventury demokracie, tato jednota jen velmi těžko vzniká zespodu, propojováním jednotlivých skupinek aktivistů. Pořádná jednota, která se nerozdrobí při nejbližší příležitosti, totiž sotva vznikne jinak, než kolem nějaké pořádné vize, programu nebo nějaké velké osobní autority. A nic z toho zas nevznikne jinde než mezi společensko-kulturní elitou země, tedy ne daleko od naší alma mater. Bohužel zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tu k něčemu takovému schylovalo. Pokud jsem zatím mohl pozorovat české akademiky, až příliš často dávají ruce od všeho, co trochu zavání konkrétní politikou. Také až příliš soukromničí. Je mi vždycky smutno ze všech těch konferencí – znám zejména sociologické – kde si každý odpřednáší svůj příspěvek a zase chvátá bádat do svého kamrlíku. (Rád bych někdy zažil situaci, kdy by se společenští vědci vůbec pokusili dospět k nějakému společnému závěru či komuniké.)

Možná jsem příliš naivní, když si představuji, že by nějací intelektuálové z řad filosofů, historiků, sociologů, právníků, politologů atd. mohli nějak společně vykolíkovat prostor pro nejnutnější intelektuální, aktivistickou a politickou práci na další roky. Že by na tento program všude upozorňovali, že by vytvořili prostor, kde by spolupracovali intelektuálové, aktivisté, snad i některá média a vedli by cílený a soustavný veřejný tlak na politiky.

V něčem totiž naivní nejsem: Nevěřím, že se česká politika dostane ze současného marasmu dříve, než se v tomto smyslu zmátoří její společensko-kulturní elita.
Žádné komentáře