Nomádva

č. 9 Hra

Filosofie a fotbal? - Petr Jíra

Patří k největším záhadám dvacátého století, jak se mohl sport ze zábavy lordů stát neskutečně masovou, vlivnou a komerční záležitostí. Peníze změnily sport. Již v roce 1939 tvrdil Huizinga, že sport se stává něčím příliš vážným, ergo ztrácí charakter hry, aniž by se zároveň stal něčím skutečně závažným (Homo Ludens, s. 177-179, Praha 1971). S podobným podezřením pohlíží Milan Machovec na fotbal. Ve své knize Filosofie tváří v tvář zániku (s. 79-83, Praha 1998) vyjadřuje podivení nad tím, kolik sil utratí lidstvo fotbalem. S tímto názorem je zajisté možné souhlasit: bylo by krásné, kdyby nějaká environmentální organizace měla tolik věrných příznivců, tak neuvěřitelný rozpočet, tak silné osobnosti na hřišti a tak dokonalou organizaci jako anglické či španělské velkokluby. Rovněž Huizingovo varování nelze odbýt mávnutím ruky.

    Přes nespornou podnětnost uzavírá přístup těchto myslitelů cestu k otázce, která se jeví nanejvýš zajímavá: jak je možné, že fotbal se stal v životě lidí tak obrovskou mocí? Co vede davy lidí k tomu, že obětují život „kulatému nesmyslu“? Anebo jinak: proč i člověk, který není přímo fotbalovým fanouškem, podléhá při úspěchu našich barev či jen při akci typu mistrovství světa nákaze kolektivního napětí a nadšení?

     Na podnětnou cestu  labyrintem těchto otázek se vydává Jiří Černý v knize Fotbal je hra. Pokus o fenomenologii hry (Praha 1968). Ve vztahu k fotbalu je podle jeho názoru třeba přestat s mentorováním a moralizováním – a konečně se o tomto fenoménu něco dozvědět (např. s. 25, 54, 55, 136). Černý, ovlivněný Heideggerem a Finkem, se ptá: jak nám jevové formy a jevové danosti fotbalu osvětlují smysl širších souvislostí lidského života? Nejde o to vystihnout fotbal nějakou definicí, ale spíše nalézt hranici mezi hrou a životem (s. 13-14). I fotbal (jako hra) je zkrátka způsob bytí člověka a jako takový je regulérním tématem zkoumání filosofie.

     Moderní fotbal není pouze záležitostí hráčů, jeho neodmyslitelnou a konstitutivní součástí jsou i fanoušci. Proč lidé fandí raději na tribuně než před televizí? Proč je fotbal vděčným tématem veřejného prostoru? Černý vychází z toho, že fotbal je „setkání člověka s člověkem“ (s. 19-23). Oproti ostatním druhům spolubytí je však jeho nesmírnou výhodou transparentnost, srozumitelnost všech jeho stránek. Velmi jasná, průhledná a pro všechny stejná jsou jak pravidla, tak i „nadpravidla“ fotbalu (s. 39-51). Každý fanoušek vidí, který hráč neodvedl dobrý výkon; kdo, kam a za kolik přestoupil – kdyby tak byla podobně transparentní politika! Ve fotbale je očividné, kdo patří a nepatří k „nám“, ostatně hráči i fanoušci to vyjadřují klubovými barvami (s. 52-70). Fotbal tak můžeme chápat jako „nejdemokratičtější srozumitelnost v lidském životě“ (s. 73). Jistě, v této srozumitelnosti lze vidět i pouhou nedůležitou kompenzaci toho, co v životě chybí. Tento aspekt se ostatně projevuje i v jiných rovinách, tak například za prostého člověka, který moc šancí k vítězství v životě nemá, zkrátka vyhrává fotbalová hvězda (s. 100). To Černý přiznává, jeho přístup se však přesto stále výrazně liší od povýšeného mentorování. Pokud má fotbal kompenzační funkci, ukazuje zároveň i neprůhlednost vztahů v běžném životě, vítězství násilí a nikoli skutečné síly a obratnosti, nikoli fair play. A to rozhodně není malý užitek.

     Ostatně pro všechny, kteří se ošklíbají nad chováním fanoušků na stadionu, připomeňme, že zatímco v moderním divadle, kině, televizi či na internetu se divák stále více osamocuje, Athéňané v epoše počátků divadla prožívali emoce společně – podobně jako dnes fotbaloví fanoušci (s. 102).

     Nemůžeme opomenout ani další zákonitost fotbalové hry. Je paradoxní, ale naprosto nezbytná: ačkoli ve hře ve skutečnosti „o nic nejde“, pokud hráč nehraje jako by šlo „o život a smrt“, vyvolá znechucení diváků (s. 74-78). Vlastním životem hry je přítomnost. Její smysl a krása zanikají s jejím koncem – a nelze je znovu vzkřísit k životu, jako je tomu u antické tragédie (s. 84-87, 93-96). Přes chybějící přesah fotbalu pro další život člověka je třeba i v hledišti hrát tak, jako by šlo „o život a o smrt“. Veškeré pohoršování se nad tím je marné.

    Černého kniha není jen o fotbale. Mnohé analýzy se hodí na vrcholový sport jako takový. A protože je fotbal hra, je Černého kniha také knihou o hře. A také knihou napsanou hravě a s radostí. Lze se jen divit tomu, že kniha uniká pozornosti našich nakladatelství.

Žádné komentáře