Nomádva

č. 9 Hra

Klasici sekundární literatury - Norman Kemp Smith II.

    V předchozím čísle nám Hynek Janoušek pověděl o významnosti knihy, v níž se Norman Kemp Smith chápe filosofie Davida Huma – a v hrubých obrysech nám tuto jeho (do značné míry přelomovou) interpretaci zreferoval. Na nás je dnes, abychom doplnili obraz o Kemp Smithově celkové činnosti vyložením jeho interpretace Kanta, resp. abychom zreferovali jeho komentující a interpretující výklady ke Kritice čistého rozumu. (K vlastní osobě Kempa Smithe ve smyslu základních biografických údajů viz předchozí text Hynka Janouška).

    Kromě toho, že Kemp Smith pořídil překlad KčR do angličtiny, který dodnes platí za klasický, sepsal k této knize také rozsáhlý komentář. V něm se vypořádává s Kantovou teoretickou filosofií hned na několika rovinách. Pomineme-li více méně referující část textu a obrátíme-li se rovnou k samotné interpretaci Kantovy nauky, rozpadají se Kemp Smithovy výklady do dvou poněkud odlišných vrstev.

     První interpretační rovina, kterou bychom mohli nazvat textově analytickou, si bere na mušku častou víceznačnost až protichůdnost jednotlivých částí Kantova textu, popř. jeho základních pojmů. Kemp Smith výslovně navazuje na interpretační podnik Vaihingerův, když se snaží rozeznávat různé části Kantova textu jako pocházejících z různých fází oněch dlouhých jedenácti let, v nichž se Kant publikačně zcela odmlčel, aby rozpracoval svou první Kritiku. Má to být až konečná redakce, provedená zřejmě trochu narychlo, v níž se Kant snaží pospojovat různé manuskripty z různých období do jediného koherentního celku. Výsledkem pak nutně musí být text do značné míry různorodý a z celkové perspektivy ne úplně jednoznačný – jakým Kantův text částečně dozajista je, jinak by nemohl mezi interprety vyvolat tolik dohadů a rozepří, aktuálních a živých ještě dnes, po více než dvou stech letech.

     Kemp Smith se tak snaží rozlišovat do různé míry vyspělé a vyzrálé vrstvy Kantova textu, vycházeje při tom z přirozeného předpokladu, že Kantovo myšlení se během let jen pozvolna vyvíjelo směrem od pouze napůl kritické filosofie (již ztělesňuje jeho Disertace z roku 1770) až k plně kritické pozici těsně před prvním vydáním Kritiky v roce 1781. K oněm starším, pouze napůl kritickým vrstvám, patří dle Kempa Smithe např. větší část celé Dialektiky, nebo velmi známý a důležitý Úvod. Nejvyzrálejší a tudíž plně kritická má být údajně naopak Analytika, zejména pak Dedukce kategorií.

     Nutno však dodat, že když se Kemp Smith ve svém komentáři skutečně dostane k oné klíčové Dedukci, začne v ní opět rozlišovat další čtyři různé (a to zároveň znamená různě vyspělé) vrstvy. Co se tak na začátku zdálo jako velmi lákavý interpretační předpoklad, který by nám pomohl vyrovnat se s víceznačností Kantova textu, stává se postupem času téměř všemocným lékem proti jakékoli interpretační obtíži či nesnázi. Že nemohla být Kritika napsána celá naráz, s jediným jasným vědomím celkové argumentační strategie včetně rozvrhu způsobů rozpracování všech dílčích problémů, to se zdá už vzhledem k jejímu obrovskému rozsahu zřejmé. Avšak na druhou stranu zase předpokládat, že Kantův génius i do jediné kapitoly, která nečítá více než třicet stran, v jakémsi zoufalství pouze vnějškově pospojoval čtyři zcela různé rukopisné rozvrhy (k tomu navíc tak neuvěřitelným způsobem, že netvoří uzavřené a po sobě jdoucí kusy, nýbrž se až skoro nahodile proplétají a prostupují) to se zdá být přinejmenším problematické.

     Jakkoli ovšem může mít čtenář pochybnosti o Kemp Smithově tezi, která vidí Kantův text jen jako jakýsi shluk manuskriptů, jehož nekoherenci a různorodost se Kant snaží zakrýt myšlenkou celkové architektoniky, přesto může být čtenáři tato teze v jistém ohledu pracovně prospěšná: může mu totiž pomoci rozlišovat různé aspekty, tendence a roviny Kantova myšlení, které nepochybně mělo do jisté míry podobu nejen paralelního rozpracovávání různých problémů, ale také často sledování jediného problému v různých směrech či na různých úrovních. To jistě není známkou nějaké nedokonalosti či nedostatečnosti, nýbrž naopak pouze důkazem, že Kantova filosofie nebyla ani scholastickým mudrováním, ani dnešním badatelským opakováním už jednou (ale často i vícekrát) napsaného a řečeného, nýbrž byla filosofií pulsující, hledající – byla filosofií živou.

     Tím se dostáváme k druhé interpretační rovině, skrze níž se Kemp Smith ke Kantově textu vztahuje – a tou je jakási rovina obsahově syntetická. Jako se Kemp Smith snažil na rovině textové rozbít Kantovu rétoriku o koherenci svého myšlenkového projektu poukazy na různorodost a protimluvy jednotlivých pasáží KčR, snaží se – nyní už na rovině obsahové či myšlenkové – Kanta naopak dovysvětlovávat způsobem, který chce jeho vlastní distinkce poněkud usmiřovat a různé aspekty jeho projektu spíše propojovat.

     Tímto způsobem Kemp Smith přistupuje už k základní Kantově distinkci na úrovni nejobecnější, která rozlišuje mezi: a) prostorem a časem jako formami názoru (což je tématem Estetiky), b) rozvažováním jakožto sférou, v níž mají původ čisté pojmy neboli kategorie (Analytika), c) rozumem jakožto oblastí idejí, které mají regulativní funkci (Dialektika). Podle Kempa Smithe jsou toto (tj. a, b. c) pouze tři různé aspekty či momenty hlavního problému celé Kritiky, a proto každý z nich automaticky nějak zahrnuje i ony zbylé dva: Estetika tak například pouze připravuje půdu pro přiměřenější pojednání prostoru a času v pasážích pozdějších, kde je nejprve pochopena nepostradatelnost syntézy a čistých rozvažovacích pojmů pro jejich plnou konstituci (Analytika) a následně také jejich podstatná funkční vztaženost k idejím rozumu (Dialektika).

     Obdobným způsobem považuje Kemp Smith výklady ze závěru Analytiky, v nichž je rozlišeno mezi jevy a věcmi o sobě, jako vyžadující podstatného doplnění Dialektikou: neboť toto rozlišení mezi jevy a věcmi o sobě má být samo výkonem idejí rozumu. Nešlo by tedy v posledku o protiklad dvou nesouměřitelných principů, jevu a reality, nýbrž o rozlišení mezi „realitou“ více či méně plně uchopenou. Vždyť jestliže vše, o čem můžeme vědět a smysluplně o tom hovořit, musí být pochopeno jako jev (tzn. jako existence vřazená do úplnější, tj. komplexnější reálné souvislosti), pak i toto rozlišení mezi jevem a věcí o sobě musí nějak padat do sféry naší celkové zkušenosti a nikoli mimo ni. Už v samotné Kantově nauce o soudu jakožto podmínce možnosti a zároveň garantu toho, že se můžeme setkat s něčím jakožto smysluplným, je obsažena „metafyzická“ myšlenka přesahování či transcendence – neboť soud právě podstatně zahrnuje myšlenku „něčeho víc“, než co kdy může obsahovat sama naše holá, čistě počitková zkušenost. Z tohoto hlediska by se tedy dalo říci, že Kemp Smith se ve své interpretaci také mimochodem pokouší rehabilitovat Dialektiku jakožto nauku se svým jedinečným pozitivním významem, důležitou pro doplnění a v jistém smyslu završení celkového projektu Kritiky (tj. nikoli pouze jako nauku  negativní, do značné míry prohibitivní, skeptickou – jak bývá chápána většinou).

     Avšak Kemp Smithova interpretace nemá pouze tento ráz syntetizující, nýbrž také zároveň značně modernizující: Kemp Smith byl přesvědčen, že odhlédneme-li od velmi zastaralého způsobu vyjadřování a přeložíme-li Katovy výklady do současné terminologie, je Kantova filosofie velmi podnětná a aktuální i dnes. Ve své interpretaci Kantova pojetí vědomí se tak například velmi blíží tomu, co bychom do jisté míry mohli z fenomenologické perspektivy nazvat hlediskem intencionálním (ač Kemp Smith sám tohoto pojmu neužívá). Vidí v Kantovi myslitele, který se svým pojetím vědomí radikálně rozchází s Descartem a jeho distinkcí mezi res cogitans a res extensa.

     Kantovo pojetí vědomí nemá být v žádném případě subjektivismem – není nějakou do sebe uzavřenou substancí, nýbrž je  naopak něčím, co odhaluje vždy pouze své předměty, avšak nikdy ne sama sebe. Naše vlastní mentální stavy (v Kantově slovníku tzv. vnitřní zkušenost) jsou „objektivní“ v tom smyslu, že jsou sami objektem pro vědomí. Tyto stavy tak nestojí v opozici ke sféře přírody, nýbrž jsou sami jen její podmnožinou – jako součást toho, s čím se „ve světě“ (tj. v celkové souvislosti naší zkušenosti) můžeme setkat. Psychično a fyzično tedy nejsou vzájemnými protiklady, nýbrž tvoří dohromady jeden jediný celkový systém přírody, který je založen a podmíněn „subjektivní“ sférou noumenální – sférou generativních aktů a procesů, které jsou sice konstitutivní pro charakter a možnost naší zkušenosti vůbec, avšak které nám zároveň nemohou být známy jinak než skrze aprehenzi objektivních předmětností ve světě (ať už předmětností reálných či mentálních).

     Z kritické perspektivy tedy problém nezní: jak můžeme ze sféry pouze subjektivního přesáhnout k nezávislé skutečnosti, nýbrž: jak máme rozumět oněm aktům vědomí, které přispívají k možnosti celkového systému přírody. Kant se proto nezavazuje ani subjektivismu, ani materialismu (z dnešního pohledu bychom měli zřejmě tendenci mluvit spíše o „idealismu“ a „realismu“), nýbrž zůstává v tomto smyslu neutrální, tj. zříká se rozhodnutí tohoto druhu. Neboť ony generativní procesy, které tvoří vlastní podstatu vědomí, mohou být sice myšleny a předpokládány, avšak nikdy nemohou být poznány v přísném smyslu – nikdy se sami nestanou předmětem pro vědomí (či řečeno fenomenologickým dialektem: nemohou se stát jeho obsahem). Tím pádem však ale ani nemůžeme říci, jaký je vlastní reálný charakter či dokonce metafyzický statut vědomí. Každé rozhodnutí v tomto ohledu je nutně rozhodnutím spekulativním neboť nepodloženým (a nepodložitelným). Descartovo pojetí vědomí je poplatné metafyzickým předsudkům své doby a své tradice – proti nimž se Kant výslovně staví ve svých Paralogismech.

     Ač můžeme mít proti některým Kemp Smithovým tezím dílčí výhrady, jako celek je jeho interpretace KčR bezesporu velmi podnětná a stále aktuální. Svým charakterem je také podstatně komplexnější, než její pouze stručné a omezené načrtnutí podané zde – toto shrnutí ji nemělo za cíl ani zdaleka vyčerpat, nýbrž toliko načrtnout a přiblížit některé její dílčí aspekty a body. Ač je ve své úplnosti u Kemp Smithe rozprostřena do prostoru celého jeho komentáře, přesto se lze s jejím jádrem seznámit na zhruba prvních padesáti stranách knihy, které tvoří její Úvod. (Nutno však dodat, že čtenář z ní vytěží podstatně více, je-li už předem důkladně obeznámen s primárním Kantovým textem.)

 

Jakub Trnka
Žádné komentáře