Nomádva

č. 9 Hra

Ztracený ve světě: Martin Ritter

cover-verze Oldřicha Janoty

Poměrně pozdě jsem minulý rok narazil na projev vyprahlosti, který nešlo přejít mlčením; níže uvedenému textu proto o kousek unikla možnost, aby se objevil v tematicky vhodnějším minulém čísle Nomádvy. Přitom by to byla hračka: napsat ten text o dva dny dřív. Tento problém lze ovšem vyřešit, protože vyprahlí muzikanti (o ty tu půjde) jsou koneckonců hráči. Hrají na kytary, hrají na bicí, ani nemluvě o leckdy hravých textech a melodiích. Pravda, ne vždy míní své úsilí skutečně vážně: nejednou se zdá, že jim jde spíše o peníze, o slávu nebo ještě o něco jiného, kdo ví; každopádně si tím zahrávají.

     Jde o to, že podle jedné recenze „album Ztracený ve světě je možné brát jako hlubokou úklonu směrem k velkému písničkáři“. Nejsem si tím jist, a jelikož také ostatní recenze (viz na webu http://indies.eu/alba/351/ztraceny-ve-svete-a-tribute-to-oldrich-janota/) vyznívají spíše kladně, rád bych zde nabídl záměrně vyhrocený pohled takříkajíc z druhého břehu.

Celý název dotyčného alba zní „Ztracený ve světě: A Tribute to Oldřich Janota“. Jestliže se již Petr Vlasák pozastavil nad tím, „proč se CD takhle anglicko-česky promíchaně jmenuje“, snad je na místě vyslovit určitou hypotézu. Slovník nám jako české protějšky anglického „tribute“ nabízí nejenom „hold“, „poklonu“, „úctu“, „poctu“, „počest“, „dar“, ale také „poplatek“, „dávku“, „daň“, „poddanství“ či „područí“. A tak se ptáme: je tento „Tribute“ spíše darem a vzdáním pocty, nebo něčím jiným? Hybridní titul pak může sugerovat ještě jednu věc: představu křehkého písničkáře Oldřicha Janoty, který jde svou uměleckou cestou světu navzdory, ale koneckonců je v tomto světě navždy ztracen. Je tomu tak? Poslech celého alba po mém soudu dokládá, že je to úplně jinak.

     Je velmi obtížné podat Janotovy písně jiným než „janotovským“ způsobem a snad lze vyjádřit přesvědčení, že pokud toho nejsme schopni, neměli bychom se o to ani snažit, resp. když už se o to pokusíme, neměli bychom si namlouvat, že tím původního autora potěšíme či že mu tím vzdáme hold. Obávám se, že opak je pravdou. Problematičnost „cover-verzování“ Janotových písní je přitom dána především tím, že tvorba Oldřicha Janoty se vymyká některým dnes běžným uměleckým standardům.

     Pokud se pokusíme zpětně přehlédnout Janotovu tvorbu, nahlédneme nejenom to, že jeho umění je v nejlepším slova smyslu nekompromisní, ale především to, že svědčí o určitém vážně míněném úsilí, které bychom snad mohli popsat také (jistě nejenom) jako hledání dokonalého tvaru či (chcete-li) jednoty formy a obsahu. Označovat Janotu za „alternativního“ písničkáře, který „experimentuje“, je z této perspektivy (obzvlášť v současné kultuře, kde chce být skoro každý alternativní a kde všichni rádi experimentují) krajně zavádějící. Ať už si o vážnosti Janotova snažení budeme myslet cokoli, ať už tuto vážnost budeme považovat za zcela pomýlenou, naivní či iluzorní, přesto ji od jeho písní nelze odmyslet.

     Janota se ve svých písních pokouší o „zhuštění“ určitých zkušeností do trvalého, v tomto smyslu dokonalého tvaru; jsou to takříkajíc paměťové stopy pracující s časově velmi tvárným hudebním médiem a méně tvárnými, ale nikoli inertními slovy. A stejně jako prožitky, které Janota umělecky ztvárňuje, nejsou jednou provždy mrtvé, není ani výsledný tvar navzdory své dokonalosti jednou provždy dokonán – jak ostatně ví každý posluchač některého z Janotových vystoupení.

     Tato kombinace po mém soudu prakticky znemožňuje „cover-verzování“, vyjma několika mála případů, kdy prvotní „motiv“ zůstal natolik otevřen, že umožňuje kreativní rozvinutí (snad případ písně „Tvůj stín“). U sevřenějších písní mají holdující interpreti v zásadě dvě možnosti: buď se přidržet originálu (nezřídka včetně Janotových vokálních specifik), nebo se pokusit o „variaci na dané téma“, což nutně znamená vytvořit variantu či alternativu Janotova originálu.

     „Pietní“ přístup má tu výhodu, že netrhá uši posluchače, který přivykl originálu. Vyvstává tu ovšem jiná otázka: nač takové písně? Při poslechu skladeb jako „Ztracený ve světě“ či „Druhý břeh“ se člověk jen obtížně zbavuje dojmu, že jde o nepříliš originální, byť citlivé přehrání Janotových písní dovedně zvládnutými výrazovými prostředky (zejména nástrojovým obsazením) interpretujících kapel (Jablkoň, resp. Traband).

     Pokusů druhého typu je na albu pomálu. I z této hrstky ovšem vyčnívá „Bitva na Tursku“ v podání skupiny Maraca. Řekl bych, že „umělecká filosofie“ jmenovaného souboru je v mnoha ohledech protikladná Janotově, ale to teď nechme stranou. „Bitva na Tursku“ však každopádně – podle mého názoru – naprosto přesáhla síly této kapely a jejich verze není ani tak alternativou, jako spíše parodií.

     Jenom obtížně se tak lze zbavit dojmu, že na albu spíše exhibují své interpretační a řemeslné schopnosti Janotovi interpreti, zatímco Janota sám utekl zadními dveřmi. Snad je to tím, že ani tak nedělá hudbu pro lidi, jako spíše umění. Pokud tedy jeden z recenzentů píše: „že si nikdo (krom Mňágy) netroufl na Plíhala, je logické“, pak se lze jen pozastavit nad tím, že si přeci jen troufli na Janotu. O čemsi to ovšem svědčí. Jakkoli to bude znít podivně, „A Tribute to Oldřich Janota“ v lecčems působí jako výraz neúcty, ba skoro jako daň, kterou musel cover-verzovaný interpret zaplatit za to, že ze světa přeci jen úplně nezmizel. Janota se zde dostal do spárů aranžujících hudebníků. Qui bono? Ano, jeden výrazný klad celé album přeci jen má: dává vyniknout jedinečnosti Janotovy vlastní tvorby a připomíná nám, že umění není snadné.
Žádné komentáře