Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

J. Jirsa: Mýty humanitních věd...

Mýty humanitních věd …

 

Následujících několik črt nemám ze své hlavy. Většinu toho, o čem tu píši, najdete v knize Stefana Colliniho What Are Universities For? (Penguin 2012), kterou pro Přítomnost (www.pritomnost.cz) recenzovala Tereza Matějčková. Další z inspirací je pak debata „Valuing the Humanities", kterou uspořádala British Philosophical Association a Forum for European Philosophy 17. prosince 2010 na London School of Economics.[1]

Jsou postřehy z Británie, resp. Spojených států, nějak relevantní pro situaci humanitních věd v České republice? Domnívám se, že ano, jinak bych následující text ani nepsal. Humanitní vědy jsou jak v Británii, tak u nás v nelehké a nejednoznačné pozici. Snad ještě nikdy nečelily tak silnému zpochybnění vlastního smyslu a důležitosti pro společnost.

Před několika lety materiály k reformě českého vysokého školství (např. Bílá kniha) o humanitních vědách vůbec nehovořily; metodika hodnocení vědy a výzkumu ve svých prvních podobách nezohledňovala jejich specifika a rozdíly vůči přírodním vědám. Pro ekonomisticky uvažující politickou reprezentaci a komentátory jsou humanitní vědy zbytečnou přítěží, kterou netřeba podporovat, jelikož negeneruje ani zisk ani rychlý „social impact".

Situace za Lamanšským průlivem není snad tolik poznamenána ignorancí politické reprezentace, nicméně i tam ekonomistické reformy vysokého školství přivádí zejména humanitní vědy do kritické situace ohrožující nejen jejich rozkvět, ale i přežití.[2]

Na straně druhé dnes humanitní obory (jak u nás, tak v Británii) studuje historicky nejvyšší počet studentů. Existuje nepřeberné množství kateder a fakult, které mají provozovat humanitní vědy a pěstovat humanitní vzdělanost (byť mnohé tak činí jen podle svého jména). Vychází tolik odborné literatury, že není v lidských silách sledovat produkci v celé šíři oblasti, ve které badatel působí.

Níže uvedené mýty se týkají právě diskuse o budoucnosti humanitních věd. Jde o mýty, ve kterých humanitní vědy často žijí. Všechny z nich byly k zaznamenání i v projevech během Týdne neklidu na začátku letního semestru 2012.

 

… o společnosti kolem nich

Jak jsem již uvedl, neporozumění a nedůvěra politické reprezentace a mnohých tzv. reformátorů vysokého školství k humanitním vědám je dnes nebývale vysoká. Pokud však někdy posloucháte obhájce humanitních věd, snadno nabudete dojmu, že nežijí ve věži ze slonoviny, ale v pěchotním bunkru obklopeném nehostinnou a nebezpečnou pustinou. Tuto nehostinnou pustinu obývá „ostatní společnost". Zatímco společnost humanitních věd je společností lidí, kteří dělají mnoho rozmanitých  věcí, užívají světa kolem sebe, milují, přátelí se, nachází potěšení ve své práci, v umění, literatuře a občas dokonce přemýšlí o smyslu toho všeho, „ostatní společnost" obývají roboti, jejichž jediným cílem je vydělávání peněz. Tito roboti pracují, pracují, zvyšují si kvalifikaci, opět pracují a pak umírají.

Roboti nerozumí společnosti humanitních věd a chtějí ji zničit. „Ostatní společnost" totiž nepřijme žádné jiné vysvětlení úlohy a smyslu humanitních věd, než to, které bude vyjádřeno v jejím robotím jazyce peněz a kvalifikace. Proto jsou humanitní vědci raději v pěchotním bunkru, kde se u své příruční knihovny skrývají před „ostatní společností", občas na ni nadávají a doufají, že brzy půjde k čertu.

Ano, někteří politici a reformátoři vysokých škol působí jako takoví roboti. Ale „ostatní společnost" je mýtem. Společnost dokáže ocenit humanitní vědy a bádání v oblasti humanitních věd více, než si mnozí jejich obhájci ve svém defensivním přístupu připouští.[3] Historie a literatura figurují mezi zájmy podstatné části společnosti, která (už) nemá s univerzitami mnoho společného. Překvapivě se najde dost lidí, kteří si koupí nový překlad Shakespeara, kteří si rádi čtou o vážné hudbě, divadle či filmu. Dokumentární pořady, na kterých se podílí literární vědci, muzikologové či filosofové - tedy alespoň ti, kteří se odváží z bunkru - jsou sledovány jak v televizi, tak i v rádiu.

Než zabarikádovat se v bunkru u příruční knihovny je třeba zvládnout vysvětlit smysl humanitních věd v jazyce, kterému společnost stále ještě rozumí, a nepřistoupit na jazyk robotů.

 

… o daňovém poplatníkovi

Mytické stvoření zvané „daňový poplatník" popsal Stefan Collini ve své knize What Are Universities For? na straně devadesát šest, v následujícím oddíle parafrázuji jeho popis, který občas upravuji podle českých reálií a mýtů. Podoba mytických zvířat a nestvůr odráží tužby a strachy kultury, která tyto stvůry vytvořila. Daňový poplatník je nevrlé a popudlivé stvoření, které všechny podezřívá ze snahy připravit jej o nahromaděné plody jeho tvrdé a seriózní práce. Není však zcela zřejmé, kdy daňový poplatník vlastně pracuje, protože podle popisu těch, kteří prohlašují, že s ním mají nějakou zkušenost, tráví většinu času bedlivým pozorováním nepřátel. Nepřátelé se jej totiž snaží připravit o plody jeho tvrdé a seriózní práce. Navrhují, aby se o ně někdy dělil s ostatními.

Když například český politik či ekonomistický reformátor hovoří o daňovém poplatníkovi, líčí jej jako stvůru, která jej zahubí, pokud by jen naznačil, že by mohl patřit k jeho nepřátelům. Na druhé straně se ukazuje, že zkrotit daňového poplatníka není zas až tak složité. Stačí, když se řekne, že část plodů jeho tvrdé a seriózní práce bude využita k vylepšení podmínek pro jeho další hromadění těchto plodů. To se pak stane krotkým a přítulným. Humanitní vědy prý mají zvládnout toto mytické zvíře zkrotit podobně, jako sofisté v Platónově Ústavě „ovládají" ono velké a silné domácí zvíře (493a-c).

Kdyby tato mytická stvůra skutečně existovala a hromadění plodů její tvrdé a seriózní práce by bylo jejím jediným životním cílem, zákonitě by brzy vyhynula. Pro ty, kteří píší o humanitních vědách, z toho plyne, že modloslužebnictví spočívající v podkuřování mytickým nestvůrám nevede k ničemu dobrému. Možná by bylo lepší zamyslet se nad tím, jak smysluplně oslovit ty skutečné daňové poplatníky, z nichž mnozí vysoké školy humanitního směru absolvovali, případně se o některou oblast humanitních věd zajímají, anebo jim prostě není jedno, v jaké společnosti žijí.

 

… o vlastní neužitečnosti

Skutečnost, že humanitní vědy musí dokazovat svoji roli ve společnosti a užitečnost, je už sama o sobě dost smutná. V Británii byly zpochybněny zejména zprávou komise o reformě vysokých škol (Browne's report[4]), v Čechách se o humanitních vědách při přípravě reforem pro jistotu nemluví vůbec. Ještě smutnější je však vidět, jak mnozí humanitní vědci přijímají nálepku, kterou jim reformátoři a jiní roboti přiřazují: neužitečnost. Je podivné sledovat diskusi zástupců akademiků během Týdne neklidu, kde se čtyři z pěti účastníků hlásí k neužitečnosti své vědy a pátého o jeho neužitečnosti přesvědčují.

Chápu, že tato situace může být ovlivněna ekonomistickým zúžením pojmu užitek v dnešní společenské diskusi. Ano, humanitní vědy negenerují rychlý zisk a výsledky jejich bádání nemají na společnost okamžitý dopad.[5] Mnozí by zřejmě chtěli argumentovat, že hodnota humanitních věd není instrumentální, ale finální - a v tomto slova smyslu pak hovoří o jejich neužitečnosti. Finální a instrumentální hodnota se však vzájemně nevylučují, jedna a ta samá entita může být hodnotná jak sama o sobě, tak i proto, že je nástrojem pro dosažení nějakého od ní odlišného cíle.[6] Pokud by se tedy ukázalo, že humanitní vědy nejsou neužitečné, neznamená to ještě, že jsou hodnotné pouze instrumentálně, například jako podpora hrubého hospodářského produktu země.

Humanitní vědy jsou nezbytné pro ekonomii, konkrétně v tom, čemu se říká „new economy". Nová ekonomie se ve svých úvahách snaží zohlednit i jiné parametry než jen ekonomický růst, což nedokáže bez porozumění takovým věcem, jako je lidské blaho, spokojenost apod. Humanitní vědy jsou podmínkou hledání nových způsobů života v dnešní společnosti.

Dalším příkladem, který během debaty „Valuing the Humanities" zmínil Richard Smith, je role humanitních věd v lékařství. Dnešní lékařství je stále ještě prostředím, ve kterém technické až příliš nahrazuje lidské. Jsou to paradoxně ústřední témata, jako je smrt či zdraví, se kterými si dnešní lékařství neví příliš rady. Lékařské studie nám neřeknou, jak uvažovat o smrti (navíc třeba o smrti naší). Mnohem víc než skripta mediků či odborné lékařské časopisy o smrti vypovídá třeba Montaignův esej O tom, že filosofovat znamená učit se umírat, Camusův Mor či dopisy Seneky nebo Cicera. Podobná bezradnost pak čiší z chápání zdraví jako nepřítomnosti nemoci; jediným výsledkem je skutečnost, že zdravý není podle dnešní medicíny vlastně nikdo.[7]

Neužitečnost je nebezpečným mýtem, který bohužel mnohdy šíří sami humanitně orientovaní badatelé. Pokud společnost tomuto mýtu uvěří, budou mít reformátoři-roboti snadnou cestu ke zrušení této neužitečné překážky pro ekonomistické uvažování.

 

Závěrem

Na místo traktování pesimistických a poraženeckých mýtů by v diskusi mělo zaznít, v čem jsou humanitní vědy specifické a nezastupitelné, v čem spočívá jejich hodnota a o co by byla společnost ochuzena, kdyby se k nim chovala jako roboti-reformátoři. Humanitní vědy jsou totiž problémem nejen pro roboty-reformátory, ale i pro populistické vlády. Populistické rovnostářství, které je v mnohých demokraciích jako doma, těžko snáší posuzování schopností jednotlivců nebo hodnocení smyslu jednotlivých činností, které je vlastní univerzitám a humanitním oborům. Všichni jsme si přece rovni a o hodnotě rozhoduje jen zákon nabídky a poptávky, zákazník má vždy pravdu. Cokoli zavání elitářstvím či paternalismem.

Pro humanitní vědy je tedy úkolem zbavit se defétistických mýtů. Jedním z prostředků, který by mohl být i zábavný, může být literární interpretace textů robotů-reformátorů o univerzitách a humanitních oborech zvláště. Co z nich zbude, když zkusíme vyškrtat všechny obraty o hospodářském růstu, zvyšování kvalifikace, konkurenceschopnosti či pracovním uplatnění (ve kterém si ostatně humanitní obory vedou více než úspěšně)? Zkusil to někdo?

Jakub Jirsa

 



[1]          [1] Hlavními účastníky byli James Ladyman, Martha Nussbaum, Lord Rees of Ludlow a Richard Smith. Audio záznam z debaty je ke stažení na http://www2.lse.ac.uk/newsAndMedia/videoAndAudio/channels/publicLecturesAndEvents/player.aspx?id=840 .

[2]          [2]K současnému stavu v Británii doporučuji druhou polovinu výše uvedené knihy Stefana Colliniho What Are Universities For?, zejm. článek „Browne's Gamble", přetištěný z London Review of Books. Dále stojí za poslech přednáška Sira Leszeka Borysiewicze Putting Research Back at the Heart of the System, která je dostupná na http://www.crassh.cam.ac.uk/events/1806/; ve stejné sérii přednášek lze nalézt i Colliniho shrnutí hlavních tezí jeho knihy v přednášce The Very Idea of the University (http://www.crassh.cam.ac.uk/events/1804/).

[3]         [3] Jedním z indikátorů může být zájem o humanitní předměty v rámci Univerzit třetího věku.

[4]         [4] Lord Browne et al., Securing a Sustainable Future for Higher Education: An Independent Review of Higher Funding and Student Finance, www.independent.gov.uk/browne-report.

[5]         [5]     Ovšem, jak v první kapitole Zotročeného ducha připomíná Czesław Miłosz (Zotročený duch, česky Torst 1992), řada filosofických či sociologických studií měla dopad na dějiny moderní Evropy; stačí připomenout Rousseaua, Hegela, Marxe, či Benthama a Milla.

[6]          [6]  Srov. Christine M. Korsgaard, „Two Distinctions in Goodness", The Philosophical Review 92/2, 1983, str. 169-195.

[7]          [7]    Klasickým polem, na kterém se medicína a humanitní vědy střetávají, je aplikovaná etika.

Žádné komentáře