Nomádva

č. 13 Mýtus dnes

Radek Chlup: Claude Lévi-Strauss, Evropa a neutralizace mýtu

Habilitační přednáška přednesená před vědeckou radou FF UK v lednu 2010

Tématem mé přednášky je Claude Lévi-Strauss, kterého jsme si nedávno připomněli hned dvakrát: nejprve když oslavil sté narozeniny, a když ani ne rok poté ve svých sto letech zemřel. Nepůjde mi nicméně pouze o analýzu Lévi-Straussova myšlení, nýbrž bych se chtěl zároveň pokusit toto myšlení vidět v širších kulturně-historických souvislostech.

       Má přednáška vychází z předpokladu, že filosofie není izolovaným počínáním odříznutým od širšího společenského kontextu své doby. Filosofie se sice odehrává ve svobodných výšinách ducha, tento duch je však vždy jedním svým koncem zakotven v těle - nejen v těle biologickém, ale též společenském - a musí s ním proto vést dialog. Z této perspekti­vy bych se chtěl podívat na Lévi-Strausse. Ten řeší na jednu stranu velmi specifické antropologicko-filosofické otázky, které sám prezentuje jako nadčasové a veskrze vymaněné z proudu dějin. Navzdory tomu se však budu snažit ukázat, že z odstupu se Lévi-Straussovo myšlení ukazuje jako úzce spjaté s obecnějším vývojem Evropské společnosti ve 20. století.

       Přiznám se, že hlavní důvod, proč jsem si zvolil právě takovéto téma, bylo mé přesvědčení, že před takto mezioborovým grémiem bude vhodnější se neschovávat do čistě filosofických abstraktních výšin, ale naopak filosofické myšlení otevřít dialogu s jinými disciplínami a ukázat, že ve filosofii se často probírají podobná témata, jaká se paralelně řeší např. v umění či politice. Z mé strany půjde pochopitelně o poněkud riskantní postup, neboť budu mnohem zranitelnější vůči případným námitkám, než kdybych tu přednášel např. o novoplatónské metafyzice. Pevně však věřím, že této mé slabiny nebudete zneužívat.

 

Základní cíl Lévi-Straussova strukturalismu

Když Lévi-Strauss v roce 1977 v přednáškách pro rozhlasovou stanici CBC shrnoval, o co mu v jeho veškerém bádání jde, konstatoval: „Od nejranějšího věku mě trápilo cosi, co bychom mohli nazvat 'iracionálnem', a snažil jsem se nalézt řád za tím, co se nám prezentuje jako nespořádané."[1] Lévi-Strausse fascinovaly právě ty oblasti lidského ducha, které působily nejméně racionálně. Studoval podivné zvyklosti primitivních národů a obzvláštní pozornost věnoval jejich symbolům a mýtům, které na první pohled působily jako divoký vír asociací bez jakékoli logické soudržnosti.

       O totéž usilovala řada badatelů již od 19. století. Velmi zjednodušeně lze jejich přístupy rozdělit do dvou ideálních typů. (1) První měl kořeny v osvícenském racionalismu a snažil se nelogické primitivní představy pochopit jako v jádru racionální. Činil tak ovšem za cenu redukce, díky níž se tyto představy jevily jako dětinský předstupeň pravé racionality (tak např. E. B. Tylor a J. G. Frazer). (2) Badatelé z opačného tábora namítali, že primitivní náboženské představy nelze s vědeckými teoriemi srovnávat, neboť jde o jevy zásadně odlišné. Kořeny tohoto přístupu nalezneme již v romantismu, který proti osvícenskému rozumu stavěl autonomní svět emocí, intuice a zkušenosti. Typickou ukázkou může být F. Schleiermacher. Jako francouzský příklad můžeme uvést např. Lévi-Straussova vrstevníka Rogera Cailloise a jeho knihu Le Mythe et l'homme (1938); v širším smyslu by sem náležel třeba i Henri Bergson (kterého Lévi-Strauss upřímně nesnášel).

       Lévi-Strausse ani jedno z těchto řešení neuspokojovalo. Sám stál jednoznačně v tradici evropského racionalismu a tvrdě odmítal všechny výklady pracující s emocemi nebo s čímkoli mimo-racionálním. Nicméně starší racionalistické výklady primitivních představ mu připadaly jako hrubě zjednodušující. Starší badatelé dělali podle Lévi-Strausse tu zá­kladní chybu, že racionalitu chápali příliš úzce a identifikovali ji s tím typem myšlení, jaký známe z filosofie a vědy. Cokoli z tohoto druhu racionality vybočovalo, bylo viděno jako neracionální nebo jako chybně racionální. Lévi-Strauss navrhuje opačné řešení: chce důsledně vycházet z racionality, ale výrazně rozšířit její hranice a zahrnout do ní i operace, které nám racionální nepřipadají. Ve Smutných tropech tento svůj přístup označil jako „super-racionalismus", tj. jako přístup, který předpokládá, že existuje jakási hlubin­nější podoba racionality, která obsáhne i smyslovou zkušenost, emoce a obrazotvornost.[2]

       Zdánlivě chaotické primitivní představy jsou tak podle Lévi-Strausse také naprosto racionální, ovšem jakýmsi základnějším a odlišně fungujícím způsobem. Lévi-Strauss jej označoval jako „divoké myšlení", tj. jako způsob uvažování, který obecně platné racionální koncepce neformuluje pomocí pojmů, nýbrž pomocí věcí a smyslových kvalit, jež jsou uváděny do přesně daných a pravidelných vztahů. Nositelem významu pak nejsou věci samotné, nýbrž právě vztahy mezi nimi, totiž různé strukturální kontrasty a permutace. Nejčistším výrazem divokého myšlení jsou mýty, za jejichž gejzírem obrazů a příběhů spatřoval Lévi-Strauss naprosto precizní a téměř matematicky vyjádřitelnou logiku. Týž závěr však platí i pro veškerý náboženský symbolismus obecně.

 

Neutralizace mýtu

Tolik nejzákladnější jádro Lévi-Straussovy koncepce. Otázkou je, proč si Lévi-Strauss zvolil právě takovéto jistě ne právě samozřejmé pojetí. Úplnou odpověď na podobné otázky lze asi sotva podat, ale alespoň částečnou odpověď můžeme získat, pokud budeme Lévi-Straussovo pojetí sledovat v jeho dobových historicko-ideologických souvislostech a budeme si všímat, s jakými konkurenčními přístupy Lévi-Strauss polemizuje.[3] Možná nejzajímavější je v tomto ohledu „Finále" Mythologik - jeden z mála textů, v němž Lévi-Strauss systematicky reaguje na různé kritiky vůči němu vznesené. Mimo jiné říká:

 

Za lživou výtkou, že jsem ochudil mýty, se skrývá zakuklený mysticismus živící se marnou nadějí, že se za smyslem objeví nějaký skrytý smysl, [jenž] ospravedlní ... nejrůznější ... nostalgické tužby, které se neodvažují vyjádřit.[4]

 

Lévi-Strauss zde implicitně polemizuje se všemi přístupy, které by v náboženství chtěly spatřovat cokoli romanticky mimo-racionálního, objevit v něm nějaké skryté hlubiny a zdroje vyšší moci. Lévi-Strauss svůj strukturalismus záměrně koncipuje tak, aby všechny takovéto hlubiny popřel. Nebo přesněji řečeno, aby ukázal, že mýtus sice jakési hlubiny má, ale že v nich není ukryt žádný tajuplný zdroj vyššího smyslu, nýbrž že mají samy ryze racionální povahu. Lévi-Strauss dobře věděl, že mýtus má schopnost probouzet emoce, snažil se však tuto jeho schopnost neutralizovat, a proto mytické hlubiny záměrně vykládal naprosto neemocionálně: jako chladné matematické struktury, které opravdu v nikom emoce vzbudit nemohou.

            O jeho motivaci k tomuto počínání vypovídá pokračování předešlé pasáže:

 

Je třeba se s tím smířit: mýty neříkají nic o tom, co by nás poučilo o řádu světa, o podstatě reality, o původu člověka nebo jeho osudu. Nemůžeme od nich očekávat žádnou metafyzickou laskavost; nepřijdou na pomoc vyčerpaným ideologiím.[5]

 

Poslední věta je klíčová: Lévi-Strauss v ní své pojetí staví do protikladu k přístupům, které hlubinnou sílu mýtů a symbolů chtěly zapřáhnout do služeb politických ideologií. O to se ve 30. letech vskutku řada evropských totalitních režimů snažila, byť většinou pracovaly spíše se symboly paranáboženskými nežli přímočaře náboženskými. Lévi-Strauss důsledky této snahy zažil na vlastní kůži, když musel za války prchat z Francie do USA. Svůj odpor k dobovým totalitním ideologiím přenáší i na teoretickou rovinu, a proto se staví právě proti všem romantizujícím přístupům, které v mýtech odhalovaly rezervoár hlubinné moci, a tím otevíraly cestu k jejímu zneužití. Lévi-Straussovo vlastní pojetí mýtu pak můžeme číst jako velkolepý pokus o neutralizaci této síly.

            Dobře to lze ukázat na kontrastu s jiným slavným pojetím mýtu, jež předložil Mircea Eliade. Eliade a Lévi-Strauss byli stejně staří, oba po válce působili v Paříži, a dokonce se oba shodovali na jednom důležitém ryse mýtu: oba se domnívali, že mýtus dokáže člověka přenést mimo běžný čas, do oblasti bezčasové synchronie situované do mytického prvopočátku světa. Eliade ovšem toto mytické bezčasí chápal jako plnost bytí a smyslu, k níž se člověk uchyluje proto, aby na ní mohl mít účast. Lévi-Straussovo bezčasí je naprosto odlišné: je dáno chladnými a hodnotově neutrálními univerzálními strukturami myšlení, jež mají čistě formální povahu. Na první pohled je podobný typ bezčasí podstatně méně atraktivní než ten eliadovský, má však výhodu v tom, že je zaručeně bezpečný. Eliadovské mytické bezčasí je samozřejmě ve srovnání s některými předválečnými pojetími mýtu velmi nevinné, nicméně stále v sobě má přesně onu hlubinnou dimenzi, která se ve 30. letech v tolika zemích vymkla z rukou. Je ostatně příznačné, že Eliade měl podle všeho v předválečném Rumunsku některé styčné body s fašistickou Legií Archanděla Michaela.[6] Toto vše nahání Lévi-Straussovi hrůzu, a proto dělá vše proto, aby nedal nejmenší možnost v mýtu nacházet onu plnost bytí, kterou v něm nachází Eliade. Je ostatně pravděpodobné, že právě Eliade byl jedním z oněch nejmenovaných kritiků ve výše citované pasáži z „Finále".

 

Problémy s neutralizací

Lévi-Straussova identifikace hlubinných struktur v mýtu je geniálním intelektuálním počinem. Je nicméně otázkou, zda je dlouhodobě realisticky udržitelná.

       Má odpověď musí být záporná. Ne snad, že by Lévi-Straussova snaha o nalezení hlubinných racionálních struktur v mýtu musela být chybná. Připadá mi nicméně zjevné, že sama o sobě je neúplná a fenomén mýtu v jeho celistvosti adekvátně postihnout nedokáže. Na čistě empirické rovině hovoří proti Lévi-Straussovi už jen prostý fakt, že mýtus prokazatelně často funguje právě jako rezervoár hlubinné síly zaštiťující sociální realitu. Většina říší a států byla v dějinách silně myticky podepřena a svou moc opírala o složitý komplex symbolů, mýtů a rituálů. Mytickou moc lze jistě dobře zneužít, jako se tomu stalo ve 30. letech. Ale to nám ještě nedává možnost ji popřít. Když Lévi-Strauss trvá na tom, že v mýtu prostě žádné hlubiny bytí nejsou, pak jde o jeho toužebné přání.

       K podobnému závěru lze ale dospět i zevnitř strukturalismu samotného. Pro Lévi-Strausse bylo totiž příznačné, že byl sice pro řadu myslitelů velmi inspirativní, ale nenalezl takřka žádné věrné pokračovatele. Většina jeho obdivovatelů od něho převzala část jeho metod, ale pak už si s nimi pracovala po svém a posouvala je někam jinam. Zajímavý byl vývoj mezi některými anglosaskými strukturalisty, kteří se s Lévi-Straussem brzy začali rozcházet mj. v jednom důležitém bodě: totiž v tom, že mýty hlubinné struktury pouze neartikulují, ale také tematizují jejich hranice. Příkladem může být antropolog Edmund Leach, který byl svého času v Británii hlavním propagátorem Lévi-Strausse. Ten si v návaznosti na Victora Turnera všímá toho, že vedle struktury je třeba v mytických symbolech hledat též antistrukturu, že klíčovým tématem mýtu je konfrontace řádu s chaosem, v němž se běžný řád rozpouští, ale z něhož zároveň čerpá svou sílu. Leach to nechápe nijak mysticky. V jeho pojetí odpovídá chaos prostě stavu nerozlišené plnosti všech možností, z nichž dosud žádné nebyly privilegovány na úkor jiných. Řád vzniká tím, že se z této plnosti všech možných uspořádání vybere jedno privilegované a ostatní se vyloučí. Díky tomu chaos sice každý řád ohrožuje (neboť jej upozorňuje na jeho omezenost a připomíná mu jiné alternativy), ale zároveň musí každý řád z chaosu vyrůstat a potřebuje se s ním coby s neuchopitelnou silou, na níž je závislý, pravidelně konfrontovat.[7]

       V čem to konkrétně spočívá, si můžeme ilustrovat na jednom konkrétním příkladu, a sice na mýtu o Oidipovi, jímž se opakovaně zabýval i Lévi-Strauss. Když se tomuto mýtu v roce 1969 věnoval americký strukturalista Terence Turner,[8] upozornil na jeden rys, který je na postavě Oidipa klíčový: Oidipús je dospělým mužem, ale díky svazku s matkou stojí zároveň na rovině svého otce a díky dětem, jež s ní má, je zároveň souro­zen­cem svých dětí. Spojuje v sobě to, co se zdá být nespojitelné. Je liminálním mon­strem stojícím mimo hranice lidské společnosti. Právě v tom spočívá nepochybně fascinace a síla jeho příběhu. Pro nás je ovšem zároveň zajímavé, že mýtus tuto Oidipovu liminální povahu tematizuje ze dvou hledisek: (1) V závěru Sofokleova Oidipa krále předvádí Oidipa jako poskvrněného vyhnance vyčleněného ze sociálního řádu. (2) V Sofokleově Oidipovi na Kolónu naopak ukazuje, že sociální řád tohoto vyvrhele potřebuje: obec, na jejímž území bude Oidipús pohřben, bude pod jeho ochranou. Jinými slovy, ukazuje se, že antistruktura, již Oidipús reprezentuje, sice běžný řád neguje a ohrožuje, ale zároveň je zdrojem jeho síly.

       Jelikož mýtus tematizuje vztah struktury k antistruktuře, není překvapivé, že se může vymknout z ruky, jako k tomu došlo v předválečné Evropě. Tato jeho neslavná role však nebyla než pokřiveným výrazem obecnější schopnosti mýtu, dodávat řádu život a sílu pomocí kon­fron­tace s chaosem. Má-li jakýkoli kolektivní řád dlouhodobě přežít, musí být založen v něčem, co jej překračuje. Musí být schopen své chladné struktury prodchnout emocemi a učinit je žádoucími. Mýtus a náboženství obecně je nejzavedenější civilizační institucí, která je schopna tento typ podpory řádu poskytnout. Lévi-Straussova snaha mýtus zkrotit jeho převedením na čistě racionální strukturu je z tohoto hlediska naivní: činí mýtus bezpečným, ale zároveň „impotentním" a neschopným dodávat kulturnímu řádu život a sílu.

 

Evropa

Lévi-Straussův pokus o neutralizaci mýtu lze chápat jako jeden z četných intelektuálních projevů obecnější snahy poválečné Evropy vyrovnat se s traumatem davového šílenství, jež se v Evropě ve 30.-40. letech rozpoutalo a jež bylo typicky zakotveno právě v hlubinně pojímaném mytickém symbolismu. Lévi-Strauss se pokusil mytic­ký symbolismus zbavit jeho nebezpečné síly tím, že jeho hlubinný základ identifikoval s chladně formálními strukturami. Osobně mi na tomto pokusu připadá fascinující, že jakkoli bylo Lévi-Straussovo řešení v konkrétních detailech unikátní, v některých svých obecnějších rysech je podle mě v souladu s obecnějšími evropskými názorovými trendy. Nelze se totiž zbavit dojmu, že i současná Evropa se svůj symbolismus snaží konstruovat velmi podobným „neškodným" způsobem.

       Dobrou ukázkou jsou evropské bankovky (na nich společnosti tradičně zobrazují své nejdůležitější symboly). Na první pohled je na nich nápadné, že obsahují jen neutrální geometrické a architektonické symboly, u nichž nehrozí, že by mohly vyvolávat vášně či kontroverze. Již v tom mají blízko k Lévi-Straussovu neutralizačnímu přístupu. Ústředními výjevy na bankovkách jsou na čelní straně okna a brány, na zadní pak mosty, což podle vyjádření Evropské centrální banky mají být „symboly otevřenosti a komunikace". I to plně odpovídá povaze symbolismu, jak ji chápal Lévi-Strauss: ten dobře věděl, že mýty a symboly v sobě jednak mají jakýsi poukaz k nekonečnu, jednak mají vždy přechodový ráz, prostředkují kontakt s jiným světem. Lévi-Strauss si ovšem dával pozor, aby tento jiný svět a tuto nekonečnost nesituoval do hlubin symbolů; namísto toho ji rozložil do šířky: v jeho pojetí tvoří symboly nekonečnou síť transformací překračujících hranice kultur a společností. Když proto máme pochopit smysl jakéhokoli jednoho mýtu, musíme ho dát do kontrastu s jinými mýty, které jsou jeho transformací, a ty zase do kontrastu s dalšími mýty, které jsou jejich transformací. Tímto způsobem Lévi-Strauss v Mythologikách vyjde od jednoho mýtu brazilského kmene Bororů a poté sleduje nekonečnou řadu jeho transformací napříč společnostmi, až nakonec ve 4. díle skončí na Aljašce... Vertikální nekonečnost symbolů tak Lévi-Strauss nahradil nekonečností horizontální; mytické hlubiny proměnil v mytické dálavy. Nelze se zbavit dojmu, že Evropská unie zvolila u svých symbolů podobný postup (zvláště u oněch mostů je „horizontalita" dobře patrná).

       V určitém ohledu je takovýto typ symbolismu pro současnou Evropu naprosto adekvátní. Jestli dnes něco Evropu spojuje, pak je to v první řadě právě ochota ke komunikaci, která překonává národní bariéry - to vystihla Evropská centrální banka dobře. Přiznám se, že jakožto Evropanovi je mi vlastně takovýto přístup velmi blízký. Ale jakožto religionista si musím klást otázku, zda jenom na takovéto bázi lze opravdu vybudovat nějaký dlouhodobě stabilní politický útvar. Evropa je díky svému neškodnému „horizontálnímu" symbolismu mírumilovnou tolerantní oblastí, která se odmítnutím silnějších „vertikálních" symbolů vyhnula rizikům jejich zneužití. Zároveň s tím se ale také odřízla od tradičních rezervoárů moci a připravila se o možnost opřít své hodnoty o hlubší základ. Lze se obávat, že by se jí tato jednostrannost mohla jednou vymstít.

 

Radek Chlup



[1]         [1]     Claude Lévi-Strauss, Myth and Meaning, London - New York: Routledge, 2002 (19781), s. 8.

[2]         [2]     C. Lévi-Strauss, Smutné tropy, přel. J. Pechar, Praha: Odeon, 1966, s. 39.

[3]         [3]     Hlavní inspirací mi zde bude Ivan Strenski, Four Theories of Myth in Twentieth-Century History: Cassirer, Eliade, Levi-Strauss and Malinowski, London: Macmillan, 1987, kap. 7.

[4]         [4]     C. Lévi-Strauss, Mythologica IV: Nahý člověk, přel. H. Beguivinová, Praha: Argo, 2008, s. 596.

[5]         [5]     Tamtéž, s. 596.

[6]         [6]     K Eliadově vztahu k meziválečné politické scéně v Rumunsku viz Strenski, Four Theories of Myth, s. 70-103.

[7]         [7]     Viz blíže R. Chlup, „Logika symbolů: Funkcionalistický strukturalismus Edmunda Leache", Religio 19/1 (2011): 51-83, a „Struktura a antistruktura: Rituál v pojetí Victora Turnera I-II", Religio 13/1-2 (2005): 3-28, 179-197.

[8]     [8]     Terence Turner, „Oedipus: Time and Structure in Narrative Form", in R. Spencer (ed.), Forms of Symbolic Action, Seattle: University of Washington Press, 1969, s. 26-68.

Žádné komentáře